Putorana 1990
28. 8. 2012
Drsná Sibiř – velká země obrovských kontrastů
Divy, krásy i hrůza
S mezinárodní expedicí „ Putorana 90“ do neznámých krajů
Sibiř – slovo, které mnohým nahánělo hrůzu a ještě i dnes působí mrazení v zádech. Vyhnanství, lidské utrpení, tábory ( gulagy ), miliony zbytečně utracených životů. Nepředstavitelně drsné podnebí, nekonečná tajga, všudypřítomný komár, průzračně čistá voda, nesmírné přírodní bohatství ale i zdevastovaná příroda – to je Sibiř. Kontrasty a zase kontrasty. Oblast severní polokoule táhnoucí se od Uralu až na Dálný východ. Ještě velké množství neprobádaných území a ještě panenská příroda, láká i v této době k uspořádání dobrodružných výprav.
Vydejme se spolu s mezinárodní expedicí „Putorana 90“ do neznámých krajů východní Sibiře až za severní polární kruh.
Expedice je složena ze zástupců univerzit Rakouska a Anglie, vědců z Geografického ústavu ČSAV, lékařů, učitelů,podnikatele i žáka SOU. Patronát nad expedicí si vzaly SOU a OSMT v Lipníku n.B., Prior a Beskydsport Přerov. Vedoucím výpravy je PaedDr. Zdeněk Zbořil, lékařem MUDr. Luboš Skopal a přes techniku Mila Kubišta. Vedoucím vědecké sekce výpravy je RNDr. Mirek Kolejka.
Přes velké problémy s udělením do zatím zakázané oblasti města Norilska a hor Putorana nastává hodina H. Bratislava. Hmotnost materiálu 400 kg. Začíná pršet. Je č.července 1990. Letadlo se odlepuje od země a míří do dešťových mraků. Nervozita a předstartovní horečka je za námi. Než se nadějeme, jsme v Moskvě na Šeremetjevu. Vyřizujeme potřebné formality, jako je povolení KGB do oblasti, oznámení naší cesty na ambasádu a mnoho dalších po 36 hodinách nasedáme na Domoděnovu do airbusu. Výprava se rozrostla o průvodce a dokonce o jednu ženu. Cesta bude trvat tři a půl hodiny, tak se zmíním o Putoraně.
Pohoří se nachází v asijské části Sibiře za severním polárním kruhem. Přesně východně od řeky Jenisej u města Horilek. Na mapách jediné pohoří severní části Sibiře. Geologicky je složeno z vodorovného traplivého čediče. Oblast je středem kontinentálního zalednění. Pohoří tvoří plošiny s hlubokými kaňony a jezery dlouhými až 100 a širokými 2 až 3 kilometry.Hloubka jezer od pár do 300 metrů. Teploty v létě od 6 do 30 stupňů C, v zimě okolo -50 stupňů C s několikametrovou vrstvou sněhu. Fauna a flóra velmi rozmanitá. Kvetoucí koberce květin v polárním létě, množství lososovitých ryb v jezerech, ale také kamení a ledovce. Inu, necháme se překvapit. Zatím sedíme v letadle, 11 kilometrů pod námi severní Ural, ještě chvíli a jsme v Asii.
Na zemi nás hned vítají hejna komárů. Ti nás budou provázet na každém kroku. Cesta z letiště do 20 km vzdáleného Norilska je už trochu exotická. Autobus lítá z jedné strany na druhou, vyhýbá se dírám a překážkám. Připadáme si jako ve strážním koši na lodi. Přijíždíme k městu – ocelovému městu. Spousta komínů chrlí různobarevný dým do ovzduší v obrovském množství. Domy postavené na pilotech, bez sklepů, místy bez omítek. Ulice, v nichž neexistuje strom ani trávník. Opravdu skličující dojem.
Nocleh nacházíme v turistické stanici za městem, kde stavíme stany. Příjemná koupel v místním jezírku má přímo blahodárné účinky. Problémy jsou s usínáním. Světlo nás bude provázet po celou výpravu. Podle zkušeností stačí namáhavý den a všechno se urovná.
Nazítří se pokoušíme zajistit dopravu do hor. Letadlo není v provozu, hydroplán je spíš přáním, zbývá loď. Chodíme od čerta k ďáblu, všude chtějí povolení náčelníka. Tady je snad každý náčelník a asi na všechno. Telefony, urgence, prosby, návštěvy rybářů a rodin ve městě. Lidé nám chtějí pomoci, jsou velmi pohostinní. Než začneme vůbec mluvit, je stůl plný jídla a pití. Syrové ryby, zelenina, všechno, co má v tu chvíli hostitel nejlepšího. Všichni chtějí vědět celou pravdu o Československu. Perestrojka tady je, nikdo ji však nevidí. Lidé začínají ztrácet naději.
Nakonec se nás ujímá kapitán „Albatrosu“ Viktor Lysenko. Červeně natřený kutr ( „kátěr“) bude našim příštím domovem. Dokupují se potraviny pro rybáře, takový je tady zákon, všichni si zde pomáhají. Začíná velké dobrodružství. Severovýchodním směrem po řece Norilce, přes jezero Mělkoje až na jezero Lama. Vzdálenost 200km snad zdoláme za 15 hodin. Zatím klidná řeka, modré nebe a slunce, které nezapadá. Míjíme množství termokarů, jinak roztopený věčný led. Zde se zkoumá minulost naší Země. Příležitost pro naše vědce. Řeka se stále zužuje a proud sílí. Míjíme ostrůvky borovic, ale všude dokola jen a jen lesotundra. Musíme se dostat přes skalnatý práh na jezero. Náš kátěr pluje krokem, místy dokonce couvá. Bojujeme proti peřejím a proudům. Plujeme pěkně do kopce. Trochu nám to všechno nahání strach. Spadnout zde do vody by byla jistá smrt. Pokoušíme se zdolat práh šikmo proti toku řeky. Motor řve na plné obrátky, jsme už uprostřed. Silný náraz lodě na skálu. Kutr se naklání na bok. Je už kýlem venku. Každý se drží všeho, čeho se vůbec držet dá. Proud začíná loď převracet. Kuba má tělo ve vodě, ostatní jsou v kajutě poházeni mezi bágly a konzervami. Držím se zábradlí, ne, nemohu nikomu pomoci. Příšerné skřípání kovu o skálu, na loď tlačí ohromná síla, v okamžiku se narovnává a vyráží dopředu. Musíme zpět. Paluba je už zase rovná. Nestačíme ještě vstřebat osudnou chvíli a už je tady další práh. Přelézáme všichni na levobok a čekáme… Větší zhoupnutí a jsme na druhé straně řeky. Ještě zbývá rychlý proud a hluboká řeka. Konečně jezero. I kapitán toho má dost.
Přirážíme k malému ostrůvku. Zpod igelitu na nás hartusí nějaká ženština. Jak se však dozví, že jsme „inostranci“, zve nás ke stolu. Nevím, jek tady může žít, když tu není ani bouda, jen lavice a stůl. Nalévá nějakou čirou tekutinu do hořčičáků a jestli to v nás nezmizí, bude se zlobit. Sama jde příkladem Bez otálení vyhovíme. Na zdraví. Najednou strašné ticho. Pak lezou oči z důlků, chytáme se za břicha. Ozývá se řev a posádka skotačí. Naši hostitelku to přivádí do transu. Každý už ví , co je to stakan „spirtu“ . Někde zpod stolu vytahuje žena aspoň, jak říkají rybáři šedesátku lososa. Pěkným žabikuchem ho rozkrájí na kousky a podává s chlebem. Červené prosolené maso působí některým z nás břišní potíže – jí se syrové. Budeme si muset zvyknout.
Trochu se rozhlížíme po ostrůvku. Doslova nám vyráží dech hýřivé množství nejrůznějších květinek v bohaté škále barev. Země kontrastů jak říká Bob. To v Rakousku nemají. Musíme plout dál. Loučíme se s „ náčelnicí přes malé lodě, ostrovy a spirt“. Nu, osud nás ještě jednou přiblíží. Albatros míří po Mělkém jezeře na sever. Jezero už obklopují hory, místy pokryté sněhem. Ohromující, přímo fantastická krása severu. Kotvíme u jednoho ostrůvku. Rybářům necháváme potraviny, dostáváme ryby a ne ledajaké. Lososy, štiky, jesetery, rozměry ohromující. Zásoby máme, tak zpátky na loď. Dostáváme se na volné jezero. Proti nám fouká strašný vítr. Voda cáká až na okna kormidelny a loď se houpá jako ve skutečné bouři. Střídáme se u kormidla a jediným lékem je žvýkání lososího syrového masa.Náš Albatros už vplouvá na jezero Lama. Přes kilometr široké údolí, obklopené vysokými kopci se sněhem a kamením. Jedinečnou světovou raritou je příčná kaskádovitost pohoří, lidově – velké schody do nebe.
Kátěr vplouvá do zátoky řeky Jižní Neralach. Den klidu? Komáři, miliony komárů útočí na každý obnažený kus kůže. Na malém kopečku nad jezerem stavíme stany. Trochu spánku a hned na nejbližší kopec. Kocháme se neskutečnou krásou tohoto kousku severu. Čistý a průzračný vzduch, voda se dá pít všude a ze všeho, slunce, které nezapadá…
Sestupujeme a další překvapení. Minikaňon a nádherný vodopád s duhami. Děláme striptýz a pokoušíme se vydržet v pětistupňové vodě. Pokračujeme tokem řeky k jezeru Komářímu. Vedle nás Valerii, snažíme se udržovat tempo, ale pořád někdo tempo, ale pořád někdo zůstává vzadu. Váha, kamení,severská džungle, přechody řek působí na každého. Únava se násobí, stavíme na kamenném ostrohu stany, jen tak bez kolíků. Trochu vzruchu nadělal poklidně kráčející los. Dnes už se ke Komářímu jezeru nedostaneme. Budeme se muset dohodnout na rozdělení výpravy na dvě části, protože podle názoru Mirka,který vede vědce, je zdejší krajina vhodná ke komplexnímu probádání. Na malém prostoru je všechno, co je potřeba k výzkumu.
Trochu se kazí počasí. Dusno, černé mraky, vítr. Časně ráno nás probouzí déšť. Ale na západě se obloha protrhává, je určitá naděje. Nakonec mraky odplouvají a nastává krásný slunný den. Loučíme se s výzkumníky – a ve zdraví všichni u „turbázy“ na jezeře Lama. Vrcholové družstvo chce dojít k „Sobáčímu jezeru“. Tedy vzhůru s touto skupinou za dalším dobrodružstvím v horách Putorany.
Vystupujeme ke Komářímu jezeru. I když je jasno, začíná se prudce ochlazovat. Překonáváme kamenný val, z kterého je impozantní pohled na nádhernou pánev s mnohými jezery, říčkami a kvetoucí lesotundrou. Obracíme se k jezeru. Část je pokryta navrstveným ledem a okolí je poseto množstvím malých kopečků – tufitů. Vznikají působením mrazu a vegetace.
Směrem k průsmyku Jižní Neralach přibývá sněhu a také naší únavy. Sníh do kterého se boříme, z nás vysává poslední zbytky energie. Marek, nejmladší člen výpravy, nechává batoh pod sedlem a pokračuje vzhůru nalehko. Dál už nepůjdeme. Stavíme stany ne sněhu. Kuba a Zdeněk se vracejí pro bágl. Ruští průvodci sestupují také pod sedlo. Nemají dobré stany, spacáky , ani bundy, aby mohli přenocovat ve sněhu.
To jsme se tedy prospali. Je 10 hodin. Spouštíme se do údolí. Batohy, boty a už se jede po sněhu, jako po tobogánu. Cestou dolů k řece míjíme nádherný vodopád s bizardními tvary čediče, varhany, kužele, sloupy končí dole někde v kaňonu řeky, vše v temně červené barvě, osvětlené severským sluncem. Problém č. jedna, dostat se přes řeku. Nejde to. Postupujeme proti proudu. Kaňon chrání řeku dokonale. Tak zase nahoru, a když jsme nahoře zjistíme, že musíme znovu dolů. To se opakuje ještě několikrát. Jsme na dně psychicky i fyzicky. Dnes to vzdáváme. Stejně je už půlnoc. Kaňonem je vidět až k Sobačinu jezeru, vzdálenému tak čtyřicet kilometrů.
Ráno se pokoušíme znovu překonat řeku. Opatrnost nám velí jít přes děravá ledová pole velmi pomalu. Kuba sklouzne a už „plave“ mezi balvany. Dostává se na břeh pěkně zmrzlý. Dáváme se na průzkum. Před námi se tyčí obrovská stěna. Budeme muset úplně nahoru, což znamená do oblak. Schody jsou proti tomu mírné, samý kámen a suť, výška tak 900 metrů. Pot na nás svítí, trička jsou prosolená. Plíce a srdce máme na dlani. Chvilka oddechu a zase nahoru. Strašný kopec. Krásná dřina. Konečně jsme na platě a pokračujeme přes sněhová pole na sever. Spíme zase na sněhu. Budeme se vracet k jezeru Lama. Cestou nacházíme spoustu minerálů, nádherných krystalů křemene, sádrovce, pektolitů a opálů.
Další dna postupujeme po hřebenu směrem k jezeru. Nenadále nás překvapí bouřka. Duní nad hlavami, blesky se křižují, čerti se žení. Konečně to bouchání ustává a my sestupujeme do údolí. Cestu přetíná sněhové pole a skalní stěna. Nacházíme průrvu a tou se snažíme sestoupit. Bez těch dvacetikilových báglů by to šlo, ale trochu se nám třesou nohy. Ještě větší suťovisko a jsme z toho venku. Kuba nasazuje hůlky a sjíždí po dlouhém sněhovém jazyku dolů. Pokoušíme se o totéž. Nohy vibrují, sem tam tajná mulda, střídáme různé polohy a pozice. Konečně se všichni setkáváme na hromadě, sice potlučeni, ale celí a navíc tu nacházíme opravdový ráj. Zelený trávník se spoustou květin, skalniček bublající potůček, několik stromů a věčně skotačící pišťuchy. Celá ta kráse je travnatý koberec, položený na kamenech, mezi nimiž teče voda. Jdeme spát a voda zurčí pod námi, to jsme ještě neměli. Co přinese další den?
Dostáváme s e k jezeru lama. Cestou do turistické stanice se prodíráme severskou džunglí – směs bříz, vrb, trav, mechu, vody a bahna, k tomu miliony komárů a skoro třicetistupňové vedro. Každou půlhodinu je pauza – voda, salám.
Na druhém břehu řeky čeká překvapení. Stará chatrč a u ní mužík jako z pohádky. Hned nás zve na posezení. Ryby z potoka, čaj, chleba i spirt a hostina je tady. Z boudy se vysouká ještě pět dalších chlapů. Nechtěl bych takové potkat ani ve dne. Jsou to horníci a huťaři z Norilska na dovolené. Mají velký zájem o Českoslovansko. Jsme udiveni jejich pohostinností a srdečností. Probíráme snad všechno a přicházíme k názoru, že všichni lidé se dohodnou když chtějí. Je tu zastoupeno sedm národností. Ta další je z říše zvířat – medvědi. Chodí sem až k boudě, aby se najedli zbytků ryb. Zatím jsme žádného nepotkali, ale podle řečí jsou tady velké kusy a je jich tady plno.
Během chvilky nás přátelé dopraví na druhou stranu jezera, kde bude náš další tábor. Den odpočinku a příprava na druhou polovinu výpravy. Volný čas vyplňujeme vycházkami do okolí poloostrova Kamenyj. Cestou po pobřeží nás upoutaly dva náhrobky. Text v litevštině a ruštině. V letech 1939 až 1941 zde bylo zastřeleno 140 tisíc Litevců. Tito vězňové zde stavěli pro NKVD malý zámeček. Bez jediného železného hřebíku. Nikdo neví, kde jsou pochováni. Snad byli naházeni do jezera. Zdejší studená voda nedovolí tělu, aby se vynořilo na hladinu. A ještě jedna zajímavost: byl zde proveden první podzemní jaderný výbuch v SSSR. Kontrasty života a smrti.
A už zase putujeme. Napříč poloostrovem k jezeru Kapčuk. Jdeme podél říčky, skáčeme z balvanu na balvan, brodíme se rozbředlým sněhem. Čeká nás zatím nejtěžší výstup. Z 35 do 1120 metrů. Teplota je skoro 35C°C. bereme si do litrových octovek vodu , ale ta nám vydrží jen do poloviny kopce. Je zajímavé, že při těžkých výstupech nacházíme nejkrásnější minerály. Možná odměna za námahu. Utrpení je vidět na každém z nás. Konečně jsme na vrcholu stolové hory, odkud je nádherný pohled na jezero Kapčuk. Kde se vzala, tu se vzala, je tady bouřka. Plazí se po kopcích, bouchá, hartusí a vyhrožuje. Přikryti stany čekáme, jak to dopadne. Najednou je klid. Čeká nás neobyčejný přírodní úkaz. U nás duha, tady spektrum barev, od modré až po rudě purpurovou. Sestupujeme k lovecké chatě na břehu jezera. Severská džungle, teplo a dusno, medvědí stopy v písku nás trochu vystraší. Každopádně se doplazíme k chatě, kde nás čeká hostina. Ryby v kořeněné rajské omáčce- hotová pochoutka.Neodradí nás ani hlavy i s očima, které z ní koukají. Stavíme tábor, odkud budeme podnikat vycházky do okolí. Jsme pozváni na lov. Jedeme člunem kontrolovat sítě rozeseté po celém jezeře, ale lov není bohatý, jen pár ryb. Z velké výšky se najednou jako kámen vrhá na svou kořist pod vodou opeřený obyvatel severu – alkoun. Smůla, ryba byla v síti. Zapletl se do ní také a tak ho musíme vysvobodit.
Volný čas věnujeme průzkumu jezera a okolí. Počasí nám zatím přeje na sto procent. Nebylo dne , kdy by nás nikdo nenavštívil. Dáváme do jámy nedaleko tábořiště zbytky ryb, které vždy do druhého dne zmizí. Medvědi jsou ale plaší.
Balíme, nasedáme do člunů a loučíme se s tímto zapomenutým krajem. Večer se má na základnu vrátit vědecká část expedice. Přijíždí kátěr, který vyklopí všechny ve zdraví a v pořádku na náš břeh. Dojmů a zážitků je mnoho. Beseduje se dlouho, však tady den trvá pořád.
Opouštíme Putoranu a vracíme se do Norilska. Máme ještě další program. Kapitán Viktor Lysenko nás provede městem, zajedeme se podívat do Dudinky, přístavu na řece Jeniseji. Prohlídka města začíná návštěvou dolu v Talnachu. Uvítání dokonce generálním ředitelem, pak fáračky, těžní klec a do hloubky 1400 metrů. Nikdo nám nechce říct, co se tady těží. Podle vzorků které získáváme, je to ruda, obsahující několik kovů včetně zlata. Těží tu japonské a americké stroje. Vše bylo postaveno podle zahraniční dokumentace. Na druhé straně města navštívíme zbytky gulagu a i tak v nás zanechají tísnivý dojem. Přilehlý povrchový důl na nikl budí údiv. Dva kilometry široká a kilometr hluboká jáma, dílo člověka, které stálo skoro milion a půl lidských životů. Memento pro živé. Jaký kontrast s přehlídkou úspěchů v Moskvě.
Severská dráha Norilsk – Dudinka, nejsevernějí postavená železnice na světě. Jako všechno zde ji postavili vězni a vyhnanci. Ještě teď Sibiř Znamená strach a hrůzu. Dovedeme to pochopit?
Večer se vracíme zpátky do Norilska. Jsme pozváni kapitánem a jeho přáteli na společné posezení. Jak je zde zvykem, sešlo se několik národností, od Lotyše po Uzbeka. Setkáváme se i se známou „náčelnicí přes malé čluny“. Znovu se přesvědčujeme, že i přes velké národnostní a ekonomické problémy, se obyčejní lidé vždy domluví. Rozcházíme se až ráno s vědomím, že neexistuje žádná překážka, kterou by všichni lidé světa nemohli překonat. Záleží jen na dobré vůli.
Šťastně jsme propluli úskalími přírody bez zranění a šrámů. Loučíme se s pohostinnými lidmi, horami, jezery, řekami – drsnými a krásnými.
