Peru 2005
28. 8. 2012
Expedice Peru 2005
Vidět zemi kde se vznáší kondor nad bělostnými vrcholky hor,spatřit zemi, kde vás provází historie na každém kroku, to je sen každého cestovatele a dobrodruha.
Peru - to není jen Machu Picchu,jezero Titicaca,Huscarán, ale také amazonské pralesy a krásné štíty mohutných And. Není to jen příroda, ale také lidé, kteří tuto zemi obývají. Jejich řeč, zvyky, chování zděděné po dávných inských předcích.
Než se vydáme za dobrodružstvím, trochu osvěžíme paměť zeměpisem. Peru se nachází na západě Jižní Ameriky. Povrch z velké části pokrývají Andy, které se táhnou od jihu k severu a dosahují šestitisícových výšek.Východ území pokrývá deštný prales Amazonie. Původní obyvatelstvo tvořili Inkové se svou starobylou kulturou.
Otvíráme deník cestovatelů Dr.Zdeňka Zbořila a Radka Konečného, kteří tuto zemi v létě navštívili. Celé výpravě předcházela roční příprava a studium cestopisných materiálů až po spojení s nadací Inka, která se zabývá pomocí dětem v Peru. Museli jsme absolvovat několik očkovacích procedur proti tropickým nemocem. Základem úspěchu je důkladná příprava, ale vždy se může přihodit nějaký problém se kterým nepočítáte a navíc, musíte mít tak trochu štěstí.
Připoutejte se prosím, dobrodružství začíná.Zacvaknout bezpečnostní pasy a letadlo se vznáší nad Vídní. Cesta povede přes španělský Madrid, kde bude nocleh v hotelu. Druhý den let přes Atlantik, Venezuelu, Brazílii do Limy, hlavního města Peru.
V letadle se seznamujeme s Kolumbijcem, který byl v Praze na návštěvě u jedné české slečny. Říká, že ty Češky jsou asi nejkrásnější a z Bogoty tuto cestu absolvuje několikrát do roka.
Tak asi na tom něco je, dávám mu zapravdu. Letíme přes Alpy a slunce je pořád před námi, po třech hodinách přistáváme v Madridu. Hlásíme se v Madrid Amigo, cestovní kanceláři, která nám zajišťuje nocleh a dopravu do hotelu. Vyřizujeme formality a už máme lístek do čtyřhvězdičkového hotelu Senátor Gran Via. Před letištěm si nás rozeberou taxikáři a v poměrně krátké době jsme v hotelu. Vyplňujeme formuláře a dostáváme vstupní kartu.
Jsme před dveřmi pokoje. Zasunuji kartu a nic. Zkoušíme všelijaké způsoby, ale nechce nás to pustit dovnitř. Sjíždím výtahem do recepce abych situaci vysvětlil. Dostávám radu od recepčního, že karta se musí rychle zasunout a hned vysunout. Z informací se vracím a hned na první šťouch se sezam otevřel.
Technika převládá všude. Polohovací lůžka, internet, klimatizace, vše se ovládá z panelu a dokonce i ta vrtule na stropě se dá zrychlovat. Vychlazené nápoje, sprcha a spánek? To ještě ne.
Velkoměsto žije nočním životem a tak se jdeme projít ven. Na naše poměry je dost horko i když je skoro půlnoc. Procházíme několika ulicemi kde nás zastavují lehké děvy různých barev a výšek. Tady se snad sešla celá Afrika?
Dnes už to stačí a vracíme se zpět do hotelu a té vrtuli na stropě dáme větší otáčky, ať nás pěkně v noci ofukuje. V duchu se už připravujeme na další cestu, takový komfort asi mít už nebudeme.
Budíček, telefon zvoní už nás budí. Snídaně je v suterénu kam sjíždíme výtahem přes zimní zahradu.Švédský stůl. Čerstvé pečivo, ovoce, plody moře, zelenina a tekutiny všech možných barev a snad všechno. Je deset hodin a mikrobus už čeká. Pobere pasažéry z hotelů a hurá s nimi na letiště. Potkáváme i Čechy, kteří také letí do Peru, nakonec se s nimi uvidíme při zpáteční cestě a také v Peru. Jsou to v životě setkání a náhody. Španělé mají dost času a tak vzlétáme o hodinu a půl později a nic se neděje. Nad Amazonií jsme pořád v turbulenci. Ty bouřky sahají až do jedenácti kilometrů. Jídlo na tácku poskakuje a když si chcete něco dát do pusy tak to poskočí udělá propad a vidličku máte ve vlasech. Takový skákavý let trvá pár hodin a všechno končí těsně před Andami.
No nevím, ale začíná to ohromě.Nad Limou se vřítíme do mlhy, ta je tady v tuto roční dobu pořád. Už letíme dolů,budeme asi přistávat. Náhle tvrdý dopad, sedadlo jsem pomalu promáčkl, to pilot tu dráhu snad neviděl? Podvozek a kola to vydržela, zastavujeme. Když jsem byl na Zélandu tak jsme škrtli dokonce křídlem o zem, to už nebyla sranda. Tady je tma a mlha a ta se dá krájet, tak se ani moc nedivím. Bagáž nám přišla v pořádku. Začíná na nás dýchat jihoamerický temperament. Taxikáři nás v hale obklopují a jsou strašně dotěrní, pomalu nás chtějí ukradnout. Musíme si zvykat. Kupujeme letenky do Cusca. Let je brzy ráno a tak hledáme místo na odpočinek, trochu spánku neuškodí. Průvodce doporučoval jinou leteckou společnost, ale cena letenek rozhodla. Vybíráme tu horší, uvidíme. Letadlo se zdá být skoro nové a i personál není špatný. Dokonce je i jídlo. Vzlétáme z limské mlhy přímo do východu slunce. Pod námi jsou jen hory, hory a samé hory, místy sníh a modrá obloha. Zajímavý je přílet do Cusca. Letadlo míjí město, vlétne do úzkého údolí a letí proti skalám. Najedou se prudce otáčí, míjí skály a druhým údolím přistává z opačné strany. Je to velmi zajímavý manévr.
V příletové hale nás vítá lidová peruánská hudba. Kytary, bubínky a píšťaly. Balíme zavazadla a jdeme ven z haly.
Je to poznat, nadmořská výška skoro čtyři tisíce metrů nad mořem je už znát. Stačí malý kopeček a dýcháte jako při maratónu. A už jsou tu všudypřítomní taxikáři a nedají se odbýt, začínáme smlouvat. Nejsou tu pevné ceny, ale také ne drahé. Jízda Cuscem přijde na šestnáct korun. Domlouváme cenu a jedeme. Za chvíli jsme na náměstí. Zde necháme zavazadla a jdeme zjistit, jak to bude vypadat s noclehem. Začínají nás obletovat různí náhončí. Mají reklamní letáky hotelů pro které dělají. Vybíráme si jeden malý hostel, jménem La Estakáda, který je na kopci nad městem. Vládne mu Amanda, vzdělaná Peruánka, která ví dost o Česku. Zde bude naše základna, zde budeme kout plány na další dobrodružné výpravy po Peru. Odpoledne jdeme darovat léky, které vezeme peruánským dětem. Seznamujeme se s Prof.José Manuelem Cáceresem, který vyučuje na zdejší univerzitě historii. Je dojat a děkuje za nabízenou pomoc. Léky jsou tady velmi drahé a také některé nejsou vůbec k dostání. Nabízí nám pomoc a při nesnázích se na něj můžeme obrátit.
Je pozdní odpoledne a slunce už zapadá a vracíme se zpět do hotelu, který je nad městem. Cestou do kopce dýcháme jak sentinel. Stmívá se velmi rychle, jsme blízko rovníku. Dvanáct hodin spánku, dvanáct hodin vzhůru, velmi suchý vzduch, pořád jasno a teplota vzduchu v noci pod nulou a přes den kolem dvacítky a ještě aklimatizace. Tvrdě hned usínáme ale pořád se budíme pro bolesti hlavy, snad to do rána přestane. Musíme projít aklimatizací.
Ráno už to je lepší, v plánu budou dnes inské památky v okolí města.
Sacsayhuaman- město z kamene. Gigantické kamenné bloky vážící okolo tří set tun posazené na sebe s přesností žiletky. Vše se opracovávalo pomocí bronzových klínů a kamenných kladiv. Skutečným skvostem je Chrám slunce ze kterého je vidět celé město jak nadlani. Skutečnou kuriozitou jsou skluzavky, kterými sjížděli Inkové na stadion. Povrch vyleštily stovky a tisíce „zadnic“ hravých Inků.
Pomalu se vracíme k soše Krista, která vévodí městu a kocháme se výhledem na panoráma hor a zapadajícího slunce. Večer objevujeme trochu čistější restauraci a za pár solíků (peruánská měna) si dáváme kuře s přílohou. Zeleninových salátů si každý může vzít kolik chce a k tomu inkukolu - přeslazenou limonádu.
Musíme spěchat, orientace ve městě nám z počátku dělá problémy. Žádné směrovky, žádné nápisy, žádný orientační bod. Pomalu si ovšem zvykáme.
Musíme večer ještě stihnout oficiální přijetí u majitelky hostelu, paní Amandy. Darujeme jí naše suvenýry a na oplátku dostáváme koku, zde oficiálně přístupnou.
O této droze už bylo mnoho napsáno. U Inků se těšila velké oblibě a byla uctívána jako svatá rostlina. Peruánci moc nekouří, spíše žvýkají koku nebo z ní pijí čaj. Droga zlepšuje pohyb ve vysokých horách, potlačuje únavu a člověk se cítí v lepší kondici. Koku jsme později vyzkoušeli v horách při extrémní námaze. Je pravda, že ranní slivovice proti průjmu a ešus kokového čaje dávaly sílu na den ve výškách kolem pěti tisíců metrů nad mořem. Podle zkušeností se nic nemá přehánět. Vždy i v té nejchudší rodině jsme byli uctěni čajem z koky. Chuť má jako celkem dobrý čaj a pokud do něj dáte ještě trochu cukru je energie dost.
Dopolední balení a chystání na týdenní výpravu do svatého údolí Urubamby, zakončené návštěvou známé historické památky Machu Picchu. Bereme jen nejnutnější věci, tak abychom v řídkém vzduchu
vydrželi námahu. Aklimatizace celkem probíhá dobře a už nemáme žádné větší problémy. Zjišťujeme jaký autobus jede do Urubamby a jdeme hledat nádraží. Systém jízdních řádu zde neexistuje. Autobusy jezdící jedním směrem jsou vždy na nějakém dvorku nebo v depu. Jen si musíte zjistit kde ten dvorek je. Potřebné informace zjistíte od domorodců a potom od křiků náhončích. Autobus vyjede až je zaplněný. Ceny jsou opravdu lidové. Převáží se všechno, ale úplně všechno. Když už konečně autobusem vyrazíte tak objedete ještě pár ulic a naberete další pasažéry a teprve pak vyrážíte k cíli cesty. Náhončí nebo průvodčí to už nechám na vás ten vykřikuje na každého koho potká cíl cesty a jestli nechce nastoupit. Někdy jsou autobusy nebo „colectiva“ (mikrobus) tak nabité, že z nich čouhají ruce a nohy někdy i zvířata. Jak jsme se později přesvědčil, může být cesta autobusem v horách dobrodružná ba i vysoce adrenalinová.
Naším dnešním cílem je Ollantaytambo, prastará inská citadela. Zde budeme mít pár dní tábor než odjedeme vlakem do Machu Picchu Pueblo. Vykládáme ze střechy mikrobusu naše bágly a už cítíme zápach benzínu. Ještě štěstí, že je náš vařič, benziňák zabalený v igeliťáku. Nevytekl, jen pěkně smrděl.
Docházíme na malé náměstíčko odkud je nádherný pohled na celou chrámovou pevnost. Odpočíváme na lavičce a pozorujeme cvrkot na zdejším tržišti. To je kapitola sama o sobě. Prodává se tady snad všechno. Od koky až po banány,můžete se tady i najíst, ale musíte mít dobrý žaludek, jde o zápach a také musíte dobře vybírat. Někdy je dobré vidět jak se jídlo připravuje aspoň víte kdy vám bude špatně. Dnes to bude Kuře a brambory, chutná dobře a cena? Tři soly. Je už večer a jdeme hledat nocleh, kde postavíme stan. Procházíme políčky směrem k řece, všude samé černé igelity. Tady se odpad nahrne na skládku a už se o něj nikdo nestará. Jen vítr a mnoho zdivočelých psů. Vzali jsme si i pepřový sprej kdyby náhodou, ale stačí dupnout a jsou pryč. Měsíc nádherně svítí a je vidět i Jižní kříž. Sestupujeme k řece a na jedné terase stavíme stan. Podél celého údolí je inkové postavili aby mohli pěstovat obilí a brambory. Cestou musíme skácet pár kaktusů abychom vůbec mohli projít. Polévka ala Ho Či Min a jde se spát.
Ranní houkání vlaku, který pod námi jede údolím na Machu Picchu nás budí. Pozorujeme množství malých kolibříků jak z květů sají nektar. Křídly kmitají jak o život a malý leguánek ze začíná vyhřívat na slunci, ranní idylka. Dnes to bude prohlídka pevnosti. Vstupné je opravdu lidové.Pro cizince tu mají zvláštní ceny o něco vyšší.
Stavba citadely se rozkládá v prudkém svahu a schody vedou nahoru a hned dolů. Chrám postavený s velkých kvádrů na skále v nás budí obdiv. Jak jen mohli tak vysoko tyto mnohatunové kvádry dostat ? Jak je tak přesně mohli do sebe skládat? Proč stavěli svá sídla tak vysoko v horách? Otázka pro badatele i pro nás. Těch otazníku je v Peru nepřeberné množství. Prohlídka v nás zanechává velký dojem. Večer trávíme v táboře a kocháme se výhledem na začátek Inca Trailu, turistické stezky, která vede rozlehlým územím vysokých And k Machu Picchu. Zde už začíná subtropická oblast, uvidíte tady opuncie, kaktusy a už i zelenou krajinu.
Ranní vstávání ještě za šera a pravidelná hygiena to je každodenní rituál. Vracím se zpět k tábořišti a najednou rána do levého lýtka, pronikavá bolest zasahuje celou končetinu. V prvním okamžiku mně napadá, že to může být chřestýš .Otočím se dozadu a vidím, že mám v lýtku zabodnutý kaktus. Had to není, tak to nebude tak zlé. Kaktus se sice netváří nějak láskyplně, ale já také ne. Vytrhuji jej a odhazuji. Čtyři bodné rány do hloubky asi centimetr. Dám si pořádný lok slivovice proti šoku a desinfikuji rány. Radek vyndává ještě pinzetou háčky, které po ostnech zbyly. Kolem vpichů to dosti nateklo a ztvrdlo. Noha začíná trochu natékat, rány obvazujeme a vaříme si koku. Tady v pustině lékař není, musíme si pomoci sami. Chodit mohu a to je to hlavní. Nějak mi to nedá a jdu se ještě podívat, kde mám mého přítele kaktusa. Několikrát prohledávám ale on nikde, asi někam odskákal, kde bude čekat na vhodnou oběť. Nedovedu si vyjasnit jak se dostal na lýtko, musím to zjistit od nějakého domorodce. Oteklou nohu budu mít celý týden, určitě ostny byly toxické. Dnes bude den blbec. Ráno kaktus, potom jsem se pořádně škrábl do čela o větev, luplo mi v zádech a ještě večer jsem si šlápl na baterku, to ale ještě nebyl konec.
Opouštíme tábor a přesunujeme se k nádraží do Ollantaytamba. Procházíme policejní kontrolou. Dříve byla nádraží semeništěm kapsářů a různých žebráků, pomalu každého cizince obrali. Poznáváme to na sobě, nikdo nás neobral asi se to už zlepšilo. Dopoledne máme odjed vlakem do Puebla. Vlak o dvou vagonech s prosklenou střechou a obsluhou byl na zdejší poměry zázrak. Jedeme krásným údolím Urubamby. Strmé skály, řeka, peřeje a začínající subtropická vegetace a k tomu vlhký vzduch to je balzám na tělo. Pořád jedeme dolů až na dva tisíce metrů nad mořem. Jízda vlakem je zážitkem na který se nezapomíná. Konečná zastávka Machu Picchu Pueblo. Nádraží žádné, ale vjíždíme přímo do tržiště. Prodejní stánky jsou všude a se vším. Malé městečko žije jen turistickým ruchem. Za městem u řeky nacházíme kemp, vítá nás ohrada, nevábné hygienické zařízení a pár stanů. Je už večer, tak se utáboříme. Přichází místní domorodec v dresu je v gumákách a chce po nás solíky. Odkazujeme ho do patřičných mezí, je dosti dotěrný to už jsme si v Peru zvykli. Rozhodujeme se že vyrazíme brzy ráno abychom byli před svítání nahoře. Deset kilometrů s kilometrovým převýšením a s plnou polní bude záběr. Brzo usínáme a najednou mě budí známé bolesti břicha. Nestačím ani vyběhnout ze stanu a už to ze mě letí. Do třech hodin třikrát, nepomohla ani slivovice. Beru prášek a budím Radka. Balíme za tmy věci a jdeme na Macchu. Jsem vyšťavený a mám křeče. Jedině voda a žvýkání koky mě drží na nohou. Výškou a námahou křeče trochu pominuly, ale byl to očistec. Po dvou hodinách dorážíme k cíli. Mají dvoje ceny, pro Američany a to jsme zahrnuti mezi ně i my a domorodce. Podle nich je každý bohatý. Nedá se nic dělat, saháme do rezerv a kupujeme lístky. Zatím jsme mezi prvními,ta bohatší část světa se nechá přivézt mikrobusy. Dnes budeme celý den tady, ať si to pořádně vychutnáme. Konečně slunce vychází a osvětluje Machu Picchu. Výstup stál zato. Mystické místo se odhaluje v celé své kráse a skutečně patří mezi největší turistické atrakce jižní Ameriky. Město postavené z bílé žuly je zasazeno mezi dvěma špičatými vrcholy, které tvoří terasovité sedlo. Tmavě zelené kopce, jež vyrůstají z hlubokého údolí Urubamby, modrá obloha a zasněžené vrcholky hor vytvářejí neuvěřitelnou kulisu největšímu skvostu inské kultury. Chrám slunce, vytesané schody a kamenné kvádry tvoří půlkruhovou věž, která zapadá do přírodního skalního útvaru s velkým balvanem.
Balvan sloužil jako oltář a také pro astronomické účely. Další památkou je Intihuatana neboli „lapač slunce“, tvořil geografický a astronomický časoměr. Další památkou je Chrám ze třemi okny, těmi vidíte v noci na souhvězdí, sloužil asi k astronomii. Těch památek na Machu je spousta. Vydáváme se ovšem k jedné neméně zajímavé. Inská stezka, vede ve skalním masivu na západ, je vytesána do hladké strmé skály kilometr nad údolím a dlouhá několik desítek kilometrů. Chůze po ní je zážitek, hlavně nesmíte mít závrať. Je pozdní odpoledne a pomalu se loučíme s Machu Picchu. Čeká nás ještě sestup do údolí.Sbohem, bylo to nádherné, děkujeme Inko. Je už večer dorážíme do Puebla a za tmy stavíme za městem tábor. Trochu rovinka, kolo s kamenů celkem hezké místo. Ten dnešek to vynahradil. Spokojeně usínáme, zítra máme odjezd vlakem až k večeru a tak se trochu prospíme. Konečně po delší době se dobře najíme. Jdu ráno na tržnici a kupuji maso, brambory, zeleninu. Dnes uděláme skutečně českou hostinu. Při hodování nás míjí procházející domorodec a sečuánsky na nás mluví a ukazuje na kruh. Dozvídáme se že hodujeme na posvátném místě. Omlouváme se Inkovi a jdeme jíst o kousek dál, to Velký Inka nám určitě vedl naše kroky. Není den bez překvapení.
Vracíme se vlakem do Ollantaytamby a v noci jdeme na naše staré tábořiště, kde budeme trávit noc. Doufáme že po nás neskočí nějaký zdivočelý kaktus. Nic se nestalo asi už někde spí.
Za svitu luny stavíme stan a uléháme, ještě plánujeme další den, ale spánek je mocnější. Údolím se ozývá spokojené pochrupávání. Dobrou noc.
Ranní slivovice na zdraví a rychle na colective (místní doprava mikrobusem) do Cusca.Stará indiánka veze celou zoologickou zahradu. Štěbetání, kejhání a štěkání a možná ještě i jiné zvuky
nás provázejí cestou.
Ještě vyšlapat kopec nad město a jsme zase u Amandy v hostelu . Dopoledne se dáváme do pořádku a odpoledne vyrážíme po cestovkách na informace jak to je s pralesem. Máme štěstí a hned u prvé máme expedici na týden do pralesa. Neváháme, zítra jedem. Balení a dobrá večeře a k tomu pivo. Začíná se dařit, večer jsme na náměstí kde probíhá soutěž orchestrů žáků zdejších škol. Latinskoamerické rytmy přivádějí do varu stovky diváků. Pro našince někdy hudba trochu zvláštní, každý se snaží dát do toho celé srdce a tak to někdy ujede. Spontánní projev a síla potlesku od diváků, určí vítěze. V Peru se vlastně slaví pořád, každý víkend se něco děje. Je už pozdě, musíme se už loučit, bylo to nádherné. Noční balení na další výpravu. Tentokrát navštívíme národní park Manu jeden z nezachovalejších ekosystémů celé Amazonie. Terénním vozidlem pojedeme asi dvě stě kilometrů horami, pak po řece Rio Alto Madre de Dios, pěkný název,že?
Zastávka bude v Bonanze a tam nás čeká dvoudenní výprava do nitra panenského pralesa a ještě mnoho zajímavého. Dál poplujeme až do Blanquillo a stavíme se Boce Manu. Takový je náš program.
Ráno nabalujeme teréňák, přibíráme ještě dva Holanďany, kuchaře a průvodce Viliama. Cesta vede na východ. Zastavujeme v městečku Paucartambo, kde si prohlížíme náměstí s karnevalovými sochami a kostel. Město postavili Španělé a je to poslední záchytný bod před pralesem. Po pár kilometrech už sjíždíme do deštných pralesů. Najednou nás obklopuje mlha a vlhkost, nocleh máme v indiánské vesnici San Pedro. Zataženo a nízká oblačnost nás probouzí. Dnes už dorazíme k přístavišti a pak lodí po řece.Cestou se ještě zastavujeme na kokové plantáži, tato je oficiální. Keře jak od rybízu, lístečky se trhají a suší a zase kropí a zase suší. Inská svatá rostlina, neznali ji jako kokain, znali ji jako užitečnou rostlinu. Myslím si, že v horách pomáhá a bere se z mírou a to je velký rozdíl. Vedle ještě navštěvujeme banánovou plantáž a háj orchidejí. Banány se trhají zelené a chutnají jako dřevo, uležením žloutnou a teprve pak dozrávají. Přijíždíme k Bueno Vista, v přístavišti nás čeká kormidelník. Úzká lodice se stříškou a silným motorem. Zavazadla přenášíme na loď a zvedáme kotvu. Jedeme řekou po proudu, je malý stav vody a tak dost dřeme o dno. Jíme na lodi exotická jídla, která nejde definovat, kuře s jukou , hodně zeleniny a ovoce. Příroda kolem řeky je nádherná, pozorujeme život u břehu, vyhřívající se želvy, na stromech opice a velké množství papoušků a jiných ptáků. Zdoláváme krátké peřeje, kde se loď dostává napříč řekou a bokem sklouzáváme po kamenech. Loď se zapře o kameny pak se nakloní jako by si chtěla nabrat a když už myslíte, že je konec tak se zhoupne a zase pokračuje dál. Tak se to opakuje několikrát. Skutečný adrenalin, když máte kameru v ruce.
Konečně jsme v klidnějších vodách a přistáváme. Vítá nás Bonanza
čtyři chýše na kůlech. Tady budeme spát. Ještě rychle stavíme stany a hurá k řece. Budeme se koupat s piraňami. Wiliam se sám čvachtá a dodává nám odvahu. Kajmani tady taky jsou, ale ve dne jsou v džungli. Nikde nic nevidíme a skotačíme v teplé, čisté vodě jak malí kluci. Jsme už z vody venku a náš průvodce bere vlas s háčkem. Na něj dá kousek masa a hází do vody. Za chvilku už zabere první ryba. Vytahujeme ji ven, nic moc velkého, ale má zuby jako jehly, je to piraňa. Máme už hlad a tak na večeři. Moskyti začínají štípat a tak přicházejí na řadu repelenty. Chystáme si baterky a jdeme se podívat do nočního pralesa. Na cestu vyfasujeme gumáky, budeme se pohybovat po blátivé stezce kde nacházíme stopu jaguára, vyrušujeme opice a dokonce hladíme spícího ptáka, který spí na větvi jak dudek. Prales žije v noci svým životem. Množství zvuků a pozor ničeho se nedotýkat! Buď se to hýbe nebo to píchá. Přicházíme k řece a nasedáme do úzké loďky a jedeme k peřejím. Svítíme po hladině a pozorujeme dvě svítící oči kajmana. Zítra ho budeme lovit, to bude fičák. Pozdě v noci se vracíme do tábora, měsíc svítí a protože jsme na jižní polokouli tak na druhé straně. Dnešní den byl parádní, usínáme za zvuků cikád a dobrodružství je ve snech.
Je ráno a zvuky probouzejícího pralesa nás budí. Snídaně co prales dal. Velké množství ovoce rozličných tvarů a chutí a nějaká kaše, má výbornou chuť. Nazouváme gumáky a bereme stany, dnešní noc budeme spát v pralese. Zastavujeme u zajímavého stromu, domorodci mu říkají - penisový. Kmen se kterého trčí kořeny šikmo dolů ve tvaru mužského penisu. Wiliam mačetou jeden nasekne a ouha kořen se vztyčí. Příroda je velká kouzelnice. Míza z těchto stromů se používá jako afrodiziakum. Pokračujeme dál přes množství kmenů, které přemosťují bažiny. Zastavujeme u jednoho velikána, který měří asi kolem šedesáti metrů. Tady budeme zkoušet na lianách šplh. Je cítit zápach divokých pekari a ty jsou horší než jaguár. Úkol rychle na strom jsme splnili a pokračujeme v cestě. Najednou se Viliam zastavuje a ukazuje na zem. Před námi se plazí oranžový korálovec, je jedovatější než chřestýš. Pokusíme se ho chytit, chystáme vidličky a pomalu se k němu přibližujeme. Had je ale rychlejší a uniká nám do hustého porostu. Zastavujeme se u stromu a nařizujeme jeho kůru, říká se mu strom lepidlo. Dáte si trochu mezi prsty a už je od sebe neodlepíte, pomůže jen horká voda. Termiti, každý nese zelený lístek a tak to vypadá jako pralesní dálnice. Zakládají v mraveništi kompost a na něm pěstují houby. Největším problémem je bambus, ostrý a toxický. Stačí říznutí a rána se hojí jen jizvou. Zastavujeme na trochu jídla, místo talířů banánové listy, rýže a zelný zámotek s něčím. Máme hlad tak se po jídle jen zapráší. Docházíme k řece a nazí ji přebrodíme, tady na písčitém břehu rozděláváme tábor a jdeme lovit ryby na večeři. Stačí jen vlasec a háček a už máme první rybky. Na malé rybky chytáme větší a na ty ještě větší a ty už jsou na večeři. Pozorujeme u řeky množství papoušků Ara a opičky, které jsou strašně zvědavé, přichází docela blízko. Je už skoro noc a to je čas jít laškovat s kajmany. Svítíme po řece a brzy se objevují dva uhlíky. Házíme návnadu a kajmánek asi tak metr a půl se chytil. Pomalu ho přitahujeme ke břehu kde svou návnadu pouští. Chytit ho by byl v noci problém. Říká se, že stačí ho na břehu položit na záda a lechtat ho na břichu a hned spí. Nevím, my jsme to nezkoušeli. Dojídáme ještě ryby a jdeme spát plni zážitků s očekáváním co nám přinese další den.
Vločky, jogurt a polévka, to je naše snídaně. Nazí překonáváme řeku a pokračujeme v návratu na Bonanzu. Najednou dostávám ránu do ramene. Letmo se podívám a vidím něco jako větší sršeň se připravuje na další útok. Nadzvednu ruku k obraně a dostanu další bodnutí do hrudníku. Další jsem už nedostal, asi byl uspokojen a odletěl. Alergii na podobný hmyz nemám, jen to trochu brní, proti kaktusu to ale nic není. Dorážíme do tábora a hned balíme. Loď už je připravena na cestu do Blanquillo. Cestou se zastavujeme v Boca Manu pro vodu a benzín, je už noc a přistáváme. Rychle postavit stan pod přístřešek a jdeme se podívat na tarantuly. Chlupatý pavouk obývající skuliny u stromů a lovící akorát v noci. Jednoho nacházíme a tak ho vyháníme ven, aby se nám ukázal. Chlupatá pavoučí koule s očkama to je obávaná tarantule. Vracíme se zpět z noční vycházky a těšíme se na zítřek. Zatím nám počasí přeje a cesta po řece je fantastická, pořád se na ni něco děje.
Za ranní mlhy odjíždíme na pozorovatelnu kde budeme sledovat papoušky. Zde přilétá velké množství ptáků aby se nakrmilo. Jsou zde zastoupení všichni papoušci Ara a k tomu ještě mnoho druhů dalších ptáků.
Končíme a vracíme se nazpátek. Cestou se zastavujeme u jezera Koda Blanco. Pozorujeme vydry jak loví ryby, hoacina chocholatého a hejno tukanů, malá zoologická zahrada. Cestou ještě zastavujeme u háje kokosových ořechů a pokoušíme se vylézt na palmu a pár jich shodit, nakonec se nám to daří a máme další ovoce. Noc budeme trávit v Yaneyaco. Večer navštěvujeme místního šamana, kterému předáváme malé dárky. Na oplátku dostávám náhrdelník s pekarim zubem. Říká, že má velkou moc a bude mě chránit. Podává všem čaj z pralesních bylin, má silnou vůni a je trochu halucinogenní. Sny v bdělém stavu trvají pár minut a pak se vytrácejí. Uvědomujeme si, že tak málo víme o přírodě a jejich silách. Děkujeme za pohoštění a vracíme se zpátky do tábora. Nemohu usnout a přemýšlím o prožitých zážitcích. Nemám odpověď.
Ranní realita,dnes nás čeká plavba zpátky a ještě cesta do Cusca. Řeka je čím dál tím mělčí a tak každou chvíli jdeme do sandálos, při uvíznutí skáčeme do vody a tlačíme loď proti proudu přes kameny, tak to opakujeme asi šestkrát. Konečně doplouváme do přístavu a překládáme věci do mikrobusu. Cesta vede ze sto padesáti metrů nad mořem až do čtyř tisíc kde leží Cusco. Je noc a dojíždíme do Cusca, končí jedno dobrodružství a začíná další, máme se na co těšit.Loučíme se z našim průvodcem Wiliamem a vyměňujeme si dárky. Zase jsou trochu problémy s výškou, bolesti hlavy. Stačí ovšem spánek a druhý den je vše v pořádku. Chystáme se na poslední výpravu na jezero Titicaca. Zjišťujeme odkud jede autobus do Puna, město vzdálené čtyři sta kilometrů u jezera. Jedeme v noci a ráno budeme ne místě.Balíme nejnutnější věci a jdeme na Terminal Terrestre. Toto nové autobusové nádraží září ještě novotou, v hale sídlí mnoho dopravních společností,jejích naháněči se překřikují a tak je slyšet .Puno, Puno, Punó, Lima, Lima, Limá.
Člověk si může vybrat společnost, autobus podle ceny a komfortu. Cena se smlouvá a tak někdy jsou rozdíly v ceně značné. Autobus se nám zdá čistý a jede tam dost cizinců. Problémem cesty je zima, kolem oken to profukuje a tak když ráno dojíždíme do Puna, tak jsme prokřehlí na kost. Noci tady bývají chladné a teplota vzduchu je po nulou. Než se stačíme pořádně rozkoukat už máme naháněče, který nabízí výlet na ostrovy na jezeře Titicaca nejvýše položené jezero na světě (4135m.n.m.).Celkem dobrá nabídka se nedá odmítnout.
Za hodinu pro nás přijde a posadí nás do taxíku. Potom přestoupíme do mikrobusu objedeme všechny hotely posbíráme všechny a míříme do přístavu. Motorová bárka nás už čeká i se svým kapitánem. Průvodce nás seznamuje s programem a nabízí koku.
Všichni jsou na palubě tak zvedáme kotvu. Je jasný ale studený den. Jezero je pokryto žabincem, nic moc. První zastávka je u plovoucích ostrovů Uros. Indiáni žijí na rákosu, který je v několika vrstvách naskládaný na sebe. Vnitřek rákosu má houbovitou vrstvu která se nasákne částečně vodou, ale plave. Toho využil známý norský badatel a cestovatel Thor Heyerdahl při stavbě voru Kon-Tiki. Několik takových vorů nás veze na protější ostrov, kde si prohlížíme rákosovou misii. Indiánů už zde žije jen pár stovek, živí se rybolovem a turistickým ruchem. Předvádějí domácí práce a zpracování rákosu. Myslím si, že za pár generací tento kmen už na této planetě nebude. Zajímavost u těchto lidí je, že netrpí revmatizmem. Jejich lékem jsou zvláštní ryby v jezeře, které loví,tyto obsahují látky proti nemoci ze zimy a s prochlazení. Opouštíme rákosový lid a plujeme k ostrovu Amantani. Na lodi se seznamuji s učitelem z Mexika, byl také na Moravě a tak vzpomíná na naše hrady a zámky. Připlouváme k ostrovu a v přístavišti nás už čekají místní domorodci aby si nás rozebrali, tady to je tradice. Bere si nás jeden místní domorodec Simon. Jdeme za ním na kopec kde má dům.Pořád nám utíká a mete jako o závod, je na to zvyklý, po pár metrech s batohy nemůžeme popadnout dech. Ukazuje nám kde budeme spát a potom jde chystat večeři. Jak vždy čaj z koky, sýr, rýže a hranolky. Musíme spěchat protože nás čeká výstup na nejvyšší kopec ostrova. Je už večer a setkáváme se všichni na malém náměstíčku. Jdeme se podívat na západ slunce a také na chrám Pachamama (Matka zem) a Pachatata (Otec zem), příbuznost slov je
čistě náhodná, ale je možná, že inská kultura vznikla s podobné jak ta naše. Fascinující západ slunce nad Titicaca se spoustou barev a nálad. Prohlížíme si zbytky chrámů a vracíme se zpátky dolů. Sondujeme, jestli ostrovy nenavštívili už Češi, domorodci si ale nepamatují zda tady někdo byl. Krásná noc se spoustou hvězd nás ukolébává, ticho a mír zdejších ostrovů spřádá naše sny.
Simon chystá ve své kuchyni snídani, na ohništi bez komínu, kuchyň mají totiž mimo obytnou budovu. Musím ještě říct, že nemají na ostrově elektřinu ani televizi. Děkujeme za nocleh a pohoštění a darujeme Simonovi malý dárek. Je vděčný a doprovází nás do přístaviště. Zvedáme kotvy a plujeme k dalšímu ostrovu vzdálenému
patnáct kilometrů. Taquile jak se ostrov jmenuje nás vítá svou čistotou. Muži i ženy zde chodí v krojích. Každá barva něco vyznačuje, jestli je muž ženatý nebo ne a ke které skupině na ostrově patří. Kroj je podobný těm, které nosí gondoliéři v Benátkách. Tato jezerní kultura si udržuje svůj ráz bez ohledu na civilizaci. Je tady vidět muže jak pletou svetry a ženy jak spřádají alpaku a nemusí u toho sedět, při chůzi.Zvláštnost tohoto kousku země v nás zanechává hluboké dojmy, říká se, že to je ráj na ostrovech. Lidé jsou spokojeni a i šťastni a nemusejí být bohatí. Život jim plyne pomalu, žádný stres,nepotřebují hodinky, nač? Jen neradi opouštíme tento ostrov a vracíme se do Puna. Myšlenky ještě máme na kousku země uprostřed jezer, jsou pořád živé. Večerní větrné Puno už nejsou ostrovy, večeře,internet a rychle na autobus. Na dnešní noc už jsme připraveni. Bereme si spacáky a tak
si do Cusca trochu pospíme. Plán je splněn a máme ještě týden čas tak se rozhodujeme, že do Huscaránu pojedeme autobusem přes Limu.Letadlem by to byla asi hodina letu, ale autobusem to bude jednadvacet hodin přes Nazcu. Loučíme se s Amandou a hostelem. Objednáváme taxík aby nás zavezl i z bagáží k autobusu. Je poschoďový a poloprázdný. Cesta povede Andama přes plošinu Nazca na Panamerickou dálnici kolem pobřeží do Limy, hlavního města Peru. Dalším autobusem do Huarázu města pod Huscaránem vzdáleného asi čtyři sta kilometrů od Limy. Cesta probíhá klidně a tak něco o Peru.Dost nás překvapil problém s odpady. Vše se hází do horských strží a viděl jsem pole kde nebyla vidět ani půda. PET láhve jsme potkávaly všude jsou prostě nezničitelné. Košů na odpadky bylo málo a tak se všechno házelo na zem. Viděli jsme jednu ulici doslova zavalenou odpadky, možná to bylo smetiště. Dalším problémem je zápach močoviny. Neexistují veřejné záchody a tak vidíte indiánku jak nadzvedne sukni a jen tak čurá. V noci není nic citit, ale jak vyjde slunce a začne hřát tak ten zápach je značný. Z hygienou si tady moc hlavu nelámou.
Teď zase z jiného soudku. Překvapil nás zájem o mladou generaci, školy jsou tu celkem slušné vybavené. Žáci nosí uniformy a každý musí umět hrát na hudební nástroj. Viděli jsme jak trénují slavnostní pochod a těch slavností mají požehnaně, jinak jsou stejní jako všude na světě.
Co nás celkem příjemně překvapilo, jsou řidiči. Jezdí se tady rychle a dosti bezpečně. Více se tady troubí, policisté pískají jak na fotbale. Předjíždí se vlevo vpravo a viděl jsem jak tři auta vjela naráz do jednosměrky a bez emocí si dala v klidu přednost. Někdy jsou to pro našince horory a to teprve jízda v horách bez zpevněných okrajů, bez svodidel a patníků a nad kilometrovými propastmi. Myslím si, že je to v ohleduplnosti a citu pro jízdu.
Autobus se proplétá mezi horami. Kdo chce skutečně zažít adrenalinový pocit ať se vydá autobusem do peruánských And. Sedne si dozadu a tak v každé zatáčce bude nad propastí a těch serpentin za dvacet hodin budou stovky. Skok padákem nebo jumping je jen na pár vteřin, tady si to vychutnáte ve dne i v noci. Opravdovou lahůdkou pak bývá setkání s kamiónem. Myslím si, že zdejší řidiči jsou opravdu mistry v řízení. Nehodu může způsobit jen technická závada.
Je už noc a zastavujeme u hospody na večeři. Řidič si dává pořádný hrnec kokového čaje a jede se dál. Před Nazcou stoupáme do
čtyř a půl kilometrové výšky nad mořem mezi vrcholy And. Před námi se otvírá náhorní plošina největší a také nejvyšší na světě. Rovina kde jsou hvězdy vidět na horizontu i pod ním. Tento fascinující obraz se naskýtá jen tady. Snad miliony hvězd září všemi barvami a jak jedeme, tak se na obzoru objevují a zase mizí. Měsíc je tak blízko, že jsou poznat podrobnosti pouhým okem. Území je tak jedinečné, že budí dohady o mimozemských civilizacích, které tady mohli navštívit naši zemi. Dokazují to Nazkaské línie zatím největší záhady novověku.
Pomalu sjíždíme z hor k moři. Objevuje se tradiční mlha, která je v tomto období tady běžná a bude nás provázet než zase vyjedeme do Huarázu. Jedem po dálnici k Limě a najednou autobus zastavuje a zháší všechno. Je nepojízdný a tak přestupujeme do druhého, který zastavuje za ním. Snad máme všechno. Náš nový autobus zastavuje na každé zastávce a musíme dávat pozor aby se nám zavazadla neztratila. Konečně přijíždíme do depa společnosti. Zavazadla jsou v pořádku a tak hledáme taxík, který nás zaveze do druhé garáže odkud se vyjíždí na Huscarán.Domlouváme si cenu a nasedáme do taxíku, jedeme pár stovek metrů a zastavujeme, jsme na místě.
Objel jen pár bloků, udělal kolečko a chtěl za to nehorázné peníze.Asi pražský taxikář.
Máme štěstí.Za dvě hodiny odjíždíme, autobus je sice trochu drahý ale jde nám o čas. Stewardky,občerstvení, velké pohodlí tak bych si představoval dopravu. Cesta vede po pobřeží a u města Huacho odbočujeme do hor. Nádherné pohoří připomínající Alpy a jsme zase ve čtyřtisícové výšce. Po náhorní plošině obklopené zasněženými štíty přijíždíme do Huarazu.
Naháněči nás obklopují a nabízejí ubytování. Vybíráme si malý celkem laciný hostel, jeho majitelka nás doveze až na místo. Jdeme se ještě podívat po městě a zjistit situaci. Potřebujeme zajistit cestu na zpět do Limy, je už pozdě a tak to necháváme na zítřek.
Dnešní den máme celý na organizaci a prohlídku města. Huaraz leží mezi dvěma pohořími Cordillera Bllanca a Negra. Celkem čisté město,mnoho turistů a horolezců je i východiskem mnoha výprav. Máme zajištěný autobus, získáváme potřebné mapy a informace.
Chceme stihnout trek za čtyři dni, čas nás dosti tlačí. Půjdeme kolem Huscaránu přes jezero Llanganuco do Santa Gruz. Převýšení je dosti značné kolem 5000m.n.m. a to hned dvakrát.
Musíme koupit proviant a také už nějaké suvenýry. Balíme a připravujeme se na poslední výpravu. Snad nám bude přát štěstí a to zatím stálo při nás. Vše máme připravené a můžeme jít spát.
Ranní vstávání a cesta colectivem do Yungay. Zde vysedáme a hned smlouváme cestu k jezeru Llanganuco. Domlouváme se na dvaceti solech. Po prašné cestě se dostáváme k vjezdu do národního parku. Zde platíme vstup a zapisujeme se pro případ, kdyby byl nějaký problém. Taxikář nás veze kolem jezer na rozcestí asi dva kilometry dál. Za tuto službu už žádá šedesát solů. Dáváme mu pět navíc a už se sním nebavíme. Chvíli vyskakuje a pak to vzdává. Krajina kolem jezer je úchvatná, nádherná zelená barva jezera, modrá obloha a bílé sněhové čepice hor, skoro kýč. Zde pod Huscaránem v roce 1970 zahynula při zemětřesení celá československá expedice, zahynul s ní i známý fotograf Vilém Heckel. Neštěstí dokumentuje kamenná mohyla se všemi jmény zahynulých. Jdeme po cestě pořád vzhůru, sem tam si to zkracujeme, ale řídký vzduch moc příkré stoupání nepodporuje. Raději volíme delší trasu a relativně pohodlněji. Dost často zastavujeme, natáčíme a pořizujeme fotky. Příroda je tady úchvatná. Prakticky celý den jdeme pořád do vrchu. Sedlo je ve výšce skoro 5000 m.n.m. Zastavujeme se u dvanácti křížů. Přesně před dvěma měsíci tady spadl dolů autobus, jsou ještě vidět jeho trosky. Kutálel se asi dvě sta metrů ze svahu a zastavil se na skále.
Myslíme si, že to byla technická závada, protože ve dvou následujících serpentinách byly znatelné stopy brzdění. Při pohledu na místo neštěstí nás mrazí na zádech, musíme jít dál. Huscarán už stál mnoho životů a nejen na silnici. Je už večer kdy přicházíme do sedla. Slunce zapadá a teplota je pod nulou. Dnes jsme urazili téměř patnáct km, není to moc ale neseme všechno na přežití a k tomu kameru a foťáky. Pro představu si vystoupejte patnáct kilometrů do schodů s nasazenou plynovou maskou. Procházíme mezi skalami a sestupujeme k malému jezírku. Rychle stavíme stan a najednou slyšíme hlasy, řeč je nám nějak známá, po chvíli je všechno jasné, jsou to Češi. Nikdo by neřekl, že se v této divočině setkáme. Dáme po kalíšku slivovici, protože naši známí jsou ze Zlína. Cestují z Chile, tady se nechali dovézt autem aby se podívali na Huscarán. Náš dnešní výstup hodnotí jako skvělý výkon.
V noci začíná sněžit a do rána napadne několik centimetrů sněhu a tak se balíme do všeho co máme, takové jsou hory. Ráno jedině horký kokový čaj, slivovice a silná polévka nás postaví na nohy. Loučíme se a přejeme si šťastný návrat do vlasti. Jdeme rychle dolů, mírně mrholí a to je v této době sucha úplný zázrak. Cesta se klikatí a tak jdeme raději turistickou stezkou, pomáhají nám teleskopické hole, které jsou tady k nezaplacení. Začíná být už tepleji, potkáváme turisty na mulách a bez zavazadel. Většinou jsou to amerikáni, kondici asi nemají. Nechají si dopravit zavazadla na místo a ještě jim uvaří jídlo. Jsme už ve Vassiori, to máme ušlapáno asi dvacet kilometrů. Jdeme na morál jak říkají sportovci. Žízeň a hlad, pomalu cítím jak ubývá energie. Konečně nacházíme bystřinu plnou vody, vaříme brambory, konzervu českého vepřového masa, zapíjíme Zubrem. Opravdová česká hostina v Peru, lahůdka mňam,mňam. Najednou jako bychom ožili. Jdeme do kopce, skoro běžíme, vracíme se zase nahoru mezi horské velikány. Nacházíme tábor, dnes to bylo skoro třicet kilometrů a dešťové přeháňky nás pronásledují i v noci, anomálie jednou za pár let. Říkají, že je to důsledek El Niňa. Ráno je už lepší, mraky se protrhávají a je nám veseleji. Stezka vede kolem jezírek vzhůru ke štítům. Najednou se otvírá samo nebe, fantastický pohled na zasněžené štíty And. Jsme přímo v jejich srdci, ledovec, sníh, průzračný vzduch a všechny vrcholy dokola. Pohled a zážitek který se člověku podaří jednou za život. Oněměli jsme krásou a nemůžeme odtrhnout zrak od tohoto zázraku přírody.
Všechno jednou končí a začíná. Pomalu sestupujeme a děkujeme Inkovi za projevenou náklonnost. Potkáváme skupinu Čechů kteří jdou opačným směrem. Dávají nám dobrý typ na nocleh v Yungay. Zatím budeme spát u jezera Jatuncocha. Již od našeho ranního startu s námi jde pes. Předbíhá nás a ukazuje nám trasu, když odpočíváme tak se zastavuje a čeká jako kdyby nám chtěl pomoci. Dokonce tady zná různé zkratky a odhání býky, kteří se zde pasou, abychom mohli v klidu projít. Už věříme, že ho poslal sám Velký Inka. Když jdeme spát tak uléhá vedle stanu. Ráno ho hledáme, ale je pryč. Jeho duch zmizel. Procházíme kaňonem a začíná být dosti velké teplo. Na úbočích jsou několikametrové kaktusy a opuncie. Musíme se dost rychle pohybovat jsou zde mušky, které doslova člověka zaživa žerou. Stačí chvíli stát a už vás vysávají a dostávají se i pod oblečení. Konečně jsme ve vesnici Cashapampa, zastavujeme taxík a za šest solů přijíždíme do Carasu. Prohlídneme si město, kupujeme ovoce a jdeme hledat tábořiště. Po delší době nacházíme u řeky příhodné místo, zde bude naše poslední stanování v Peru.
Ranní rituál, poslední kalíšek slivovice a už není. Dobře nám posloužila jako lék i jako desinfekční prostředek. Chceme se s Radkem podívat k jezeru Paron. Colective tam nejede jen taxi. Pokoušíme se smlouvat cenu na úměrnou míru, po hodině to vzdáváme a vracíme se do Yungay .Hledáme hostel Glebelu jak máme informace. Majitelka seňora Rusula nás vítá česky, jsme jako doma. Česká oáza v Peru. Hostel je velice čistý, útulný a přitom laciný. Dnešní nabídka je biftek a nebo morče. To poslední se podává s hlavou i s packama, pro méně silné povahy nepřijatelné, bereme to druhé už jsme v Peru snědli ledacos. Celé odpoledne vyplnila vycházka k památníku zemětřesení, které postihlo Yungay v roce 1970 při němž zahynula i naše expedice. Během pár vteřin spadla lavina která smetla celé město. Jedna třetina Huscaránu se oddělila a pohřbila 25 000 lidí v době slavnosti která v té době probíhala. Do údolí padaly bloky kamenů jak poschoďový dům. Celému pietnímu prostranství vévodí Kristus v nadživotní velikosti hledící k bílému Huscaránu, v jeho tváři je otázka. Proč? Na památku zde stojí stěna kostela se zvonem. Místo je velice smutné a sugestivní, tragédie která se tady stala je mementem, že příroda je mocnější a člověk k ní má být pokornější.
Česká večeře, pivo, výměny dárků a prohlídka fotoalba. Zaujala mě originální fotka expedice Huscarán 1970, kterou majitelce daroval syn jednoho z účastníků výpravy.Expedice měla zdolat americký Mount McKinley v době normalizace nedostala povolení a tak zbyl peruánský Huscarán. Expedice měla smůlu od začátku až do úplného konce. Hned pár dní po příjezdu při vycházce pod horou by smrtelně zraněn její vedoucí. Výprava se přemístila k jezeru Llanganuco, kde následující den spadla další lavina při zemětřesení a pohřbila všechny její členy. Na památku tragédi stojí na místě kamenná mohyla. Vzniká tady malý hřbitov všech obětí hory. Je už pozdě večer, ještě společné foto v peruánských čepicích pod vlajkou zubra a zalehnout.
Ranní snídaně s čerstvým pečivem a pak dojemné loučení z Rusulou a cesta colectivem do Huarazu. Dnes večer se vracíme do Limy a zítra odlétáme do Madridu. Ještě poslední nákupy a odpoledne balíme. Večer si půjdeme na večeři a pak na autobus. Na náměstí se chystá velkolepá slavnost, začíná volební kampaň. Mnoho různých souborů, tanečních skupin a lidových zpěváků. Paso doble v pojetí peruánské taneční skupiny nemá chybu. Jihoamerický temperament, hudba a kroje to je přímo pastva pro labužníky tance. Úchvatná podívaná nás přímo fascinuje. Pokoušíme se všechno natočit ať máme historický dokument. Už je čas a musíme se rozloučit. Autobus je přistaven v jedné garáži, kterou hlídá policie. Nemáme žádné problémy.Pomalu opouštíme Huaraz a celé Andy. Sjíždíme k moři po posledních adrenalinových serpentinách, konečně jsme dole a hluboce jsme si oddechli, máme to za sebou.
Je už ráno když přijíždíme do Limy. Vítá nás pošmourným počasím, hustý smog a vlhko. Zavazadla si necháme v úschovně terminálu a policista nám radí abychom si baťůžky nosili vpředu kvůli krádeži. Naše cesta vede ulicemi k Plaza Mayor ke katedrále San Franzisco. Naproti kostelu se rozkládá prezidentský palác a u něj stojí čestná stráž. Je volební kampaň a na náměstí je živo. Každý chce získat pro sebe hlasy. Rozdávají se zákusky z velkého dortu a hraje lidová hudba. Pomalu se vracíme zpět. Ve městě začíná být pěkně husto. Velké množství různých individuí se tady začíná pohybovat a není tu už bezpečno. Rychle bereme zavazadla a prvním taxíkem jedeme na letiště. Nemá cenu teď riskovat a přijít tak o nějaké to zavazadlo. Tak jsme na místě, kde jsme před měsícem začínali. Měli jsme štěstí, jsme celí, bez zdravotních problémů a s krásnými zážitky a dojmy z cest. Ještě přebalujeme věci tak, aby to vyšlo na kila a pak se střídáme ve hlídání. Konečně nástup do letadla a cesta směrem stará Evropa. Dvanáctihodinový let, trochu spánku a únava. Zase máme svůj hotel, zítra dopoledne letíme do Vídně. Koupel trochu jídla a jdeme na prohlídku města. Královský palác, katedrála, Národní knihovna a mnoho dalších památek. Je už tma a město začíná pulzovat nočním životem. Řada pamětihodností je osvětlena a všude je živo. Pomalu se vracíme do hotelu kde si na šťastný návrat otvíráme šampus. Poslední den cesty a vana kde smyjeme poslední jihoamerický prach. Dopolední let do Vídně už jen podtrhuje konec naší peruánské výpravy. Konečně letadlo v pořádku usedá na vídeňském Schwechatu. Děkujeme Velkému Inkovi, který nás chránil před všemi nástrahami cesty. Cesta skončila, už jsou jen vzpomínky.
Dovětek
Poděkování přichází od nadačního fondu Inka Cusco Perú za medikamentózní materiál, který výprava dovezla z České republiky. Materiál bude použit k léčbě peruánských dětí v odlehlých horských oblastech Peru.
Prof.José Manuel Quispe Cáceres
Fundación Inka, Cusco-Perú
Poděkování patří za podporu firmám a společnostem:
Zubr Přerov, Šelasport Přerov, Elza Přerov, Střední škole zemědělské Přerov.
Jmenovitě MUDr.Jiřímu Šatníkovi,nemocnice Hranice za informace a pomoc.
Závěrečná rekapitulace:
Expedice se uskutečnila od 26.června 2005 do 27.července 2005.
Výprava navštívila města Limu,Cusco, památky inské historie Machu Picchu, Sacsayhuaman, Ollantaytambo, jezero Titicaca, ostrovy Uros, přírodní národní parky Manu v Amazonii a Huscarán v pohoří Cordilléra Blanca. Byly použity skoro všechny druhy dopravy. Nejvýše se výprava dostala na Huscaránu do skoro 5 000 m.n.m. Nejníže v amazonském pralese asi 150 m.n.m. Zdravotní problémy, lehké průjmy, bodnutí kaktusem a létajícím hmyzem.
Nejvyšší zaznamenaná teplota 33`C v pralese a – 6`C v horách.
Nejvyšší vlhkost byla naměřena v deštném pralese a nejnižší u Cusca. Natočili jsme 6 hodin digitálního záznamu a pořídili asi 700 fotografií. Počasí, kromě 2 dnů oblačných byly všechny dny jasné až polojasné.