Nový Zéland 2003
Expedice New Zealand 2003
Kia Ora
Severní ostrov
Jižní ostrov
Začíná svítat a přistáváme v Pictonu.Vítá nás nazdobený vánoční stromeček,ospalé malé městečko ještě spí a tak si jdu ještě lehnout. Moc jsem toho nenaspal.Parkuji pod stromem, jen tak lehnout a odpočívat.
Šlapu nad město a je nádherný pohled na ozářený fjord a další osobní loď jak manévruje do přístavu.Silnice královny Charlotty se klikatí podél pobřeží. Je neděle tak tu není žádný provoz.Fantastická zátoka s tyrkysově zelenou vodou, která přechází v modrou.Žlutý písek,nádherné a nepopsatelné vůně a zpěv ptáků.Zase ráj na zemi, musím zastavit a kochat se a vnímat tu krásu. Není skutečně den aby se příroda nepředstavila ve své zase jiné kráse.Skutečně předzvěsti o krásách nelhaly a myslím, že je to mnohem a mnohem větší.Cesta pokračuje do vnitrozemí a čeká mě 25 km stoupání. Místama jdu vedle kola ať si trochu odpočinu.Konečně sjezd k Nelsonu.U moře hledám místo na nocleh,zvedá se vítr.Dnes jsem najel 120 km,stavět stan nebudu,usínám a v noci musím stavět stan.Nedám si říct. Nadávám jak špaček na sebe,než jsem postavil stan jsem celý mokrý.Do rána už nezapršelo,ale také jsem se nevyspal.To počasí si se mně dělá srandu, ještě není ani vidět a už zase šlapu.Projíždím Nelsonem ještě ospalým městem s velkou historii.Dýchnou na mně 60léta. Velké množství kaváren a kavárniček.Ještě se stavuji u pomníku Nelsona Tasmana, který je na cestě Motueky,tady začínají pořádné kopce a do pozdního odpoledne jsem už východiska do Tasmanova národního parku Marahau.Zamykám kolo beru malý batoh a jdu po Coastal Track.
Odpolední slunce a krásná příroda bez lidí.Divoké pobřeží lemují skaliska a zátoky se žlutým pískem a smaragdovým mořem.Zelený příkrov bushe a vysoké kapradiny doprovázejí kolorit místa. Scházím po strmém chodníčku do malé zátoky,tady na starém kmeni vychutnávám kouzlo okamžiku.Pozoruji hrající se delfíny a vzdálený ostrov utápěný ve slunci,ještě očista v moři a je večer.Vracím se zpátky ke kolu,pojedu pár kilometrů abych našel něco na přenocování.
Štěstí přeje.Malá,nádherná minipláž láká k přenocování.Trochu mě zlobí nafukovací lehátko,lehnu si na měkké a probudím se tvrdém. Drobnost.Malichernost.Nádherný západ a nebe plné hvězd,další nádherný den i když jsem se v noci moc nevyspal.
Ráno mě probudí velká rosa a tvrdá zem jak už je teď pravidlem. Spacák musím v poledne někde usušit,balím a vyrážím na další pouť. V Tapawera doplňuji proviant a mířím do hor k jezeru Retoiti.Silný vítr a několik desítek kilometrů do kopce,většinou jdu vedle kola a tlačím jej.Dnes to bude více jak stovka km.
Jsem dost unaven a cestou v bushi stavím stan,každou chvilku se přižene liják pokropí krajinu a zase vysvitne slunce.Večeře při hře světla a barev,tady by se vyřádil malíř i fotograf.Každý den prožitý na tomto ostrově v Pacifiku má svůj neopakovaný půvab.Zapomínám na únavu a jsem uchvácen divadlem které předvádí zase příroda.
Ranní ptačí koncert mě probouzí do další pouti ostrovem.Jezero Retoiti mi připomíná tak trochu Kanadu.V jezeře se zrcadlí zasněžené vrcholky hor.Všechno suším a obědvám v chatě,kuchyňský kout, teplá voda a elektřina.Musím dobít akumulátory do kamery.Vše je tady připraveno pro turisty a bez poplatku.Pořádek a čistota tak jinak už to na Zélandu není.Podle mapy mám jet podél řeky Bulle River až k Tasmanovu moři,vítr v zádech,krásné počasí, co si mohu přát.Zastavuji na Kawatiri,zde vedla železnice v době zlaté horečky,zbyl s ní jen násep a kousek mostu.Zde najíždím na hlavní silnici a musím dávat velký pozor před projíždějícími kamiony,jezdí rychleji jak u nás.Jsou vícenápravové tak aby neničily povrch silnice. Stalo se mi, že mě minul jen kousek od řídítek,úzké silnice a vzduchové víry, které se vytvářejí za projíždějícím kamionem mi dělají starosti.Stanuji u Bulle Jumping.Lanový most a lanovka. Odvážlivci si sednou na sedačku a velkou rychlostí překonají řeku a rychle zabrzdí.Náraz je tak velký, že se rozhoupou až nad řeku.Myslím,že to je těžší než jumpig z mostu.To zkusím.Let přes řeku je v mžiku. Zastavení je tak prudké, že mám žaludek někde nad řekou v oblacích.Bylo to ale fantastické.Ujedu ještě kousek po proudu řeky a najdu si tábořiště,začínají mě obtěžovat „sandfly“muchničky.Stačí trochu spreje a přestají chvilku obtěžovat.
Ráno vyjíždím ještě za mlhy krásným údolím.Tady se rýžovalo zlato,idylka končí,vyjíždím z hor a obrací se vítr.Místama mě až zastavuje.Teď to je jen dřina a čekání, že to nebude dlouho trvat.Do kopce jdu,ani se nepokouším šlapat.Jsem na pobřeží,je odpoledne a do jednoho kopce mi zastavuje motorhome-obytný automobil. Vyskakuje celá rodina.
Směřují do Greymouthu.Nabízí pití a jídlo, asi vypadám nějak zmoženě.Zastavujeme v Panakaiki u palačinkových skal, naskládané na sebe jak palačinky.Slunce zapadá a moře je neklidné.Vlny se tříští o skály a roztřikávají se na všechny strany,úchvatný pohled.Příroda se tady opravdu vydovádí.
Je už noc kdy dojíždíme k cíli naší cesty.Loučím se a oplácím suvenýry,které si vezu.Mám ubytování na pobřeží,stavím v rychlosti stan a jdu se podívat k moři.Jsem na West Coast neboli Západní pobřeží.Vlny zde dosahuji opravdu uctihodných rozměrů a divokosti.
Příroda začíná být drsnější a co horší od jihu fouká silný vítr.
Druhý den se mé předpoklady do puntíku splnily.Ráno to bylo celkem klidné, ale jak šel den tak větru přibývalo a to jsem šlapal zase na místě.Na oběd jsem v Hokitice,typické americké město ze zlaté horečky,je na pobřeží dokola písek a žádné stromy.Zaujal mě obrovitý trakař velký jak normální dům.Potkávám Angličany na minikolech-skládačkách,jedou jen tak po Zélandu. Mají čas,celé léto a užívají si,to bych taky potřeboval. Chvíli jedeme spolu,ale musím jet rychleji a tak přidávám abych byl brzo v Rossu.Opuštěné zlatokopecké městečko.Staré důlní stroje,budovy,hotel a věznice,před ní pranýř pro místní podvodníky a zloděje, tak to by mohlo být i u nás.Po prohlídce jsem se pokoušel ještě narýžovat trochu zlata.Jen malá zlatinka na památku.Za městem natáčím a mám štěstí,málem mě zachytilo auto. Zavinila to má nepozornost a to že se tady jezdí vlevo.Omluvil jsem se řidiči, který jel pomalu a přibrzdil, mohlo to dopadnout hůř.Trochu ve mně zatuhlo,více opatrnosti v tomto ráji hochu nebo si odřeš nos.
Je večer a stavím stan u jezera Lanthe.Překrásné místo z výhledem na zasněžené hory,věřím, že teprve teď nastane to pravé dobrodružství. Deštné pralesy a spousta deště a vody,vjíždím totiž do Jižních Alp.Horské středisko Franc Josef nazvané rakouskými geology, kteří zde pracovali, mě vítá deštěm.Letmá prohlídka muzea a městečka tak trochu připomíná Rakousko.Stylová kaplička a několik domů.Na 6 km vzdálený ledovec asi nepojedu.Ledovce jsou tady několik stovek metrů nad mořskou hladinou,nikde na světě nejsou tak nízko kromě polárních krajů.Pokusím se přesunout na Fox Glacier.
Pořád jedu do kopce a dost lije a to teplo už vůbec není,stavím stan v mokré trávě nad prudkou horskou řekou.Voda je bílomodrá z ledovce.Všechno dávám z kola do stanu, stejně to je už všechno mokré.Ráno balím jen vodu a vodu a pořád prší.Kameru,foťák a doklady jsou v igelitových sáčcích,ale voda se dostane všude. Vyjíždím k ledovci, pokouším se natočit aspoň něco.Déšť a zima kolem 6°C to už zebou i ruce.Začíná padat voda.Ještě,že mám „goráč“ ten chrání dokonale. Rychle ujíždím dolů a zastavuji u autobusové zastávky a sečítám ztráty které napáchala voda.Zatopila mobil,doklady jsou mokré a oblečení to už ani neříkám.Kamera a foťák jsou v suchu a to je hlavní.Trochu jím a znovu do deště,dnes pojedu až dojedu.Jede se to tmy.Krajina pustá za 40 km jsem nepotkal ani živáčka.Konečně se trochu vyčasuje.
Přestává pršet a přijíždím z kopce k malému jezeru.Stavím stan na břehu,vybaluji všechno napité vodou.Spacák,pyžamo a nafukovací matrace jsou suché a usínám s prosbou ať konečně přestane lít.
Počasí se přes noc umoudřilo jsou jen přeháňky.Dnešní den bude na Hass a pak do vnitrozemí,tam by to mělo být už lepší.Zastavuji se u mořských dun,písek jak na poušti.Dokonce i začíná svítit slunko,využívám tohoto přepychu a daří se mi všechno usušit akorát na mobil. Ten protestuje a nechce fungovat.Ze všech věcí rozházených po trávě se zvedá pára,pravá sluneční sušárna.Obloha se vyjasňuje a tak i moje nálada.Jedu proti proudu řeky Hasst River okolní zasněžení hory a vodopády tvoří krásnou scenerií.V dálce je vidět i Mount Cook, nejvyšší hora NZ.Večer mě čeká výjezd do sedla, dvacet km pořád nahoru.Už zapadá slunce za hory a tak hledám u řeky místo na stan a začíná se hodně ochlazovat.Vařím ve stanu, protože venku mi zebou ruce.
Trochu si zatopím ve stanu a pak zapadnu do spacáku.Ráno se probouzím do jinovatky a mrazu.Jdu se osvěžit do řeky a pak kalíšek slivovice na zahřátí ať mi to jede.Slunce začíná vycházet,rukavice a teplé oblečení jsou dobré na jízdu z kopce k jezeru Wanaka.Je nádherné počasí a slunce začíná pálit,přijíždím do deštného stínu Alp. Příroda je zde vysušená a kraj se mění ve step.Přes poledne se pomalu nedá jet parno jak na poušti a ještě k tomu mám defekt.Zase ty střepy.Po velkém úsilí dojíždím do Wanaky. Upoutá mě muzeum hlavolamů,šikmo postavené domy muzea. Procházím expozicí a nestačím se divit kolik těch věci je,všude jsou jen Japonci asi rádi přemýšlejí a hrají si.Mají na Zélandu zajištěny perfektní služby,ještě si projdu labyrintem abych se dostal ven.Napoprvé se mi to daří.Město je opravdu hezké je položené na břehu jezera a dokola jsou hory. Krajina patří spíše k subtropům.Cestu do Queenstownu zkracuji přes horský hřeben,asi 50 km. Raději budu v horách než se pařit na asfaltu v teple. Cesta vede pořád nahoru,do hor.
U cesty je strom tak rychle pod něj a spát a kapky deště mně probouzejí a tak rychle bez jídla na kolo a už je tady vrchol stoupání. 1200m.n.m. není to moc ,ale na Zélandu to stačí.Skupinka Japonců je zvědavá jestli jsem to vyšlapal,čtyři se pokoušejí zvednout kolo a uznale pokyvují hlavami,nabízejí mi svezení ale na druhou stranu.Začíná foukat ostrý silný vítr,rychle sjíždím ze sedla do města.Cesta je celkem příjemná a v poledne jsem na místě. Queenstown město je opravdu nádherné,všude zeleň a čisto se spoustou turistů na ulicích.Potřeboval bych si už odpočinout a dát si věci trochu do pořádku.Trasa vede do Te Anau vzdáleného asi 150 km.Pozeptám se po nějakém dopravním prostředku.Navštěvuji informační kancelář kde si kupuji lístek na autobus,odjíždí za dvě hodiny a tak budu mít trochu času na prohlídku „královnina“ města.Starý parník a výjezd lanovkou nad město odkud je výhled na jezero a vzdálené hory.Město patří asi k těm nejhezčím na Zélandu.Autobus už je u informací,kolo si dávám do zadní oddělené části k tomu přizpůsobené a sedám si do přední části vozu.Je velmi moderní s prosklenou střechou.Kromě řízení řidič informuje cestující o zajímavostech podél cesty,přidává k tomu pěknou hudbu a tak se stará příjemnou jízdu.
Tento typ cestování je na ostrově velmi rozšířený.Spoje mají na sebe návaznost a spojují všechna větší města.Existují i velké slevy a je možnost takhle procestovat celý Nový Zéland.Autobus zastavuje v kempu v Te Anau,ubytovávám se a jedu na obhlídku městečka.
Zde bude mé východisko na Milford Sound, prý nekrásnější trek na světě.Čeká mně jízda 120 km pořád do kopce deštnými pralesy až k samému Pacifiku.Jídlo a pořádná sprcha,zítra je totiž Štědrý den.Všude jsou sice vánoční stromečky, ale ani mi to vánoce nepřipomíná.Jaký bude zítřek?
Nechme se překvapit.
Ranní vstávání a balení.Vyrážím hodně brzo.Silný protivítr a na tachometru 12km/hod.to pojedu snad týden.Po 30km vjíždím mezi hory a tak je to lepší,několikrát zastavím a jdu do pralesa.Natáčím malé orchideje o kterých jsem se později dozvěděl, že jsou velice vzácné a originální.Všude mech, kapradiny a lišejník, který visí ze stromů,bořím se do něj po kolena.Počasí se zhoršuje,jak vjíždím do Fjorlandu.Pořád mží a je vlhko,teplota klesá a nízké mraky se kterých u čurá voda.Jsem v území kde naprší nejvíc na světě asi 7 metrů vody za rok,co se hned vypaří to hned spadne.Míjím malý vodopád a zastavuji,slyším podivný chraplavý zvuk.Dva papoušci nestor kea přilétají až těsně ke mně.Jeden se usadí na kmen stromů a prochází se.Prohlížíme se navzájem,je velký celý zelený, ze hnutým zobanem a jen pod křídly je krásně oranžový.
Automobilisté mají s nich strach. Gumové těsnění a stěrače před nimi neobstojí. Vytahuji kameru a pták je strašně zvědavý a přilétá blíž.Nakonec není nic pro něho zajímavého a odlétá.Vjíždím do velkého kaňonu se skalními stěnami které sahají do ohromné výšky a po nich stékají vodopády vody dolů.Při úpatí už jsou sněhové jazyky.Je už večer a začíná se stmívat,dotláčím kolo k tunelu k poslední překážce.Nikde osvětlení a uvnitř padá voda přímo ze stropu.Nasazuji světla a chystám se zdolat tuto díru ve skále a náhle slyším zvuk auta.Stopuji motorhom.Zastavuje a dva mladí Francouzi mi pomáhají kolo natlačit do auta.Z tunelu sjíždíme do Milford Soundu vzdálené ho ještě 20 km.Jsme u cíle backpacker /ubytovna/, kde mají setkání na Štědrý den.Přijímám její pozvání a připravuji s nimi večeři,skopové maso na roštu.Slavnostní večeře a přicházím také s troškou do mlýna.Mám na CD dechovku a tak je o zábavu postaráno.Dobře se bavíme, jsou to většinou středoevropani.Rozdávám ještě malé dárky a sám si dávám je největší dárek to auto, které mě dovezlo sem.Taky štěstí.Koupel a teplo, co ještě víc.Štědrý večer končí a velmi příjemně.O to se asi postaraly lesní skřítkové - hobité.Děkuji.
Ráno balím,ještě si poslechnu při snídani vánoční koledy a jedu k přístavu se podívat jak to bude s plavbou lodí.
Okružní jízda lodí fjordem na otevřené moře a zpět ta nesmí chybět v návštěvě Nového Zélandu.Lady Bowen,malá loď, odjíždí v 10 hod.
Uvítací káva a vyjíždíme. Vítá nás množství nádherných vodopádů, zamlžených hor,skotačících delfínů,lachtanů to je dvouhodinová projížďka fjordem.Vrcholem jsou vlny na otevřeném moři po kterých se zvedá žaludek.Vracím se plný dojmů a už se i trochu vyčasuje a tak natáčím okolní krajinu.Nějak se mi nechce šlapat zpátky, autobusů je tady hodně s turistama a tak zkusím jestli mě někdo nesveze.Daří se mi hned u prvního.Nesmí brát cizí,ale jsou Vánoce a tak to půjde. Dostávám pěkné místo u okna a hned všichni přes rozhlas vědí, jakého mají pasažéra.Na zastávce nestačím odpovídat na zvědavé dotazy. Dokonce i rusky jsem odpovídal.Za dvě hodiny jsem nazpět v Te Anau,tady se rozdělíme.Přání ať mi to dobře šlape,děkuji za svezení a mířím na Invercargill,nejjižnějšího města mé cesty.
Autobus mě míjí a troubí na pozdrav.Je odpoledne,sluníčko nádherně hřeje a vítr fouká do zad.Co si jen přát,kilometry utíkají.Je večer a to je čas si něco najít na spaní.Stavím si přístřešek s pláštěnky proti ranní rose.
Jak jsem si ustlal tak jsem si lehl.Probudila mě až voda, v noci začalo hustě pršet.Dal jsem si pláštěnku nad hlavu a jak se naplnila vodou tak otvorem kapuce se všechno vylilo na mě. Kompletně durch mokrý a na spaní už není ani pomyšlení.V dešti se oblékám do suchého a v duchu na sebe nadávám, je ještě tma a vyrážím na cestu,přeháňky se střídají s pravidelnou přesností.Je už světlo a tak jak trochu je slunce tak všechno suším.Vítr sílí a nahrazuje mi tu noc.Nemusím skoro šlapat a dělám 45 km/hod.Mám za dopoledne sto kilometrů,ten vítr dělá divy.Najednou rána něco mě vzadu brzdí,prohlížím co to může být.Utrhlý šroub pod nosičem to se opravdu nedá jet.Nechávám kolo u cesty a jdu hledat pomoc k blízké farmě. Nacházím farmáře při pikniku,vysvětlují jim můj problém,vezmou auto dojedou mi pro kolo.
Mám velké štěstí.Opravují tady staré koňské kočáry, oprava je hotova za pár minut a k tomu mi ještě pomáhají naložit kabele na kolo.
Ještě chvíli se bavíme o mé cestě.Jsou to veselí chlapíci, dobrosrdeční a upřímní tak jako všichni na ostrově,všude je jen úsměv. Myslím si, že i ty pasoucí se krávy se usmívají.Projíždím klasickým městem NZ a mířím do Blufu, nejjižnějšího rybářského městečka Jižního ostrova.Dnes při vší hrůze jsem ujel 154 km,to bude asi rekord mé cesty.Večer stavím stan a mám dost času na psaní deníku a prohlídku kamery.
Ráno přijíždím na konec silnice č.1.Cesta která protíná NZ od severu na jih.
Škoda, že nemám moc času,za 60ND jsem mohl dostat na ostrov Stewart vzdálený 80 km na jih.Zde je nefalšovaná příroda se spoustou zvěře,trajekt jede jen jednou denně a ten mi ještě ujel.Škoda tak někdy snad jindy.Ještě se fotím u tabule se vzdálenostmi k velkým městům na světě,tady je půlka vzdálenosti od domova ať bych šel na východ nebo na západ.Teď se budu vracet na sever a tak mířím po pobřeží z větrem v zádech.Místy fouká z boku a musím být pořád nakloněný na bok.Pokud by náhle nefoukl tak ležím.Kaskadérská jízda nemá konce zastavuji v Tokanui.Malé městečko dnes hostí dřevorubce a mají zde závody.Naleštěné sekery a špalky.Start a sekery jen sviští vyhrává ten, který pod sebou přesekne co nejdříve špalek
a to na něm ještě stojí.Vítězi stačí šest rázů a je v polovině,přeskočí a pár záseků a je hotovo.Borci jsou opravdu nadupaní.Žádní třasořídkové.Pokračuji dál a unikám dvěma bouřkám.Dnes navštívím camping u moře,stan stavím na kopci abych viděl na západ slunce, úchvatná podívaná.Hra barev a moře,to se vidi jen tady, bílé útesy a vlny, které se o ně tříští.
Dnes se trochu snad vyspím.Je totiž neděle.Vyjíždím později a hned mám defekt.Lepím.Serpentýnama vyjíždím na kopec a potom sjezd po prašné cestě a zase defekt,dnes nebudu mít štěstí.Konečně zalepeno a pokračuji dál.Proklínám „kiwi“,tady nemají asfalt.Rušná silnice a samý prach,jsem celý zaprášený jak kdybych vypadl ze mlýna. Konečně pořádná cesta,vozovky tady mají hrubý ostrý povrch, drobné ostré kamínky, které dostanu do nohy od protijedoucího auta někdy bolí.Stavím se na Nugget Point u tučňáků,černé mraky se stahují a začíná pršet.
Rychle se rozhoduji a u první stodoly zastavuji.Hezky se to dívá jak venku lije když si ležím na seně.Prší celou noc a zase jsem měl stěstí. Ranní sluníčko mě vyhání ze spacáku a po vydatné snídani mířím do zálivu kde bych mohl vidět tučňáky.Klid a pohoda a k tomu přístřešek na focení.Mají nory v břehu.Vidím jak jich pár kráčí k moří svým kolébavým pochodem.
Jedna vlna,druhá vlna a už jsou pryč.Dva jsou ještě na břehu.Blížím se k nim na pár metrů,to stačí abych je natočil a nerušil je.Cestou ještě fotím pár zvířátek podobným našim lasičkám jak si hrají bezstarostně na kameni.
Dunedin,jedno z nejhezčích nebo nejhezčí město Nového Zélandu.Město vystavené skotskýma kolonistama.Připadá mi,že jsem ve staré Evropě.Pivovar,čokoládovna, katedrála i staré nádraží.Z informací které mám si hledám dobrý beckpacker.Zde budu přes Nový rok 2004.Daří se mi celkem najít hezké a laciné ubytování. Sešlost z celého světa,sdílím pokoj se dvěma Skotama. Chodí v keltech a piji pivo.Dnes si prohlédnu město a večer si udělám piknik,majitel ubytovny mi dává tipy a rady a dostávám i mapu.První na řadě je botanická zahrada jedna z nejhezčích na ostrovech.
Počasí je krásně a tak příroda se předvádí.Druhým zastavením je nejstrmější ulice na světě zvaná Baldwin Stret maximální gradient 1 do 1.266. zapsaná v Guinessově knize.Pokouším se ji zdolat jetím cik cak nebo sem a tam.Přední kolo se mi zvedá a neposlouchá. Musím najít techniku jak vyjet nahoru.Nakonec se mi to daří.Dostávám osvědčení o zdolání pěšmo i na kole podepsané starostou a na uklidnění zajíždím ke zdejší Otago University.Park a travička láká k lehnutí.Pohled na starou budovu vystavěnou ve viktoriánském slohu mi připomíná Evropu.
Je večer a budu muset jet něco nakoupit do supermarketu.Ty jsou podobné těm našim,vybírám si hovězí na biftek,brambory a zeleninu na přílohy.Maso tady má vynikající chuť,mám všechno a hostina může začít. Seznamu ji se zde s Japoncem a Švýcary,kteří také jedou na kolách a mají podobnou trasu.
Dnes je Silvestr, poslední den v roce 2003.Plán je objet poloostrov Otago Peninsula.Pohodlná cesta kolem pobřeží ke kolonií albatrosů královských, hnízdících jedině tady.Co mě dost překvapuje je komercializace, na všem se vydělává.Mám štěstí a nacházím na pobřeží u skal dva ležící lachtany.Sednu si vedle nich a bavím se s nimi.Je zajímavé, že neprchají pryč dokonce je to snad baví.Jdou mi ukázat jak si hrají ve vodě a potom zase se přišourají ke mě.Myslím, že nemají z člověka strach,podobný úkaz jsem zažil v botanické zahradě když malý ptáček byl ode mě pár centimetrů a vůbec nejevil strach.Poloostrov objíždím po kopcích a večer jsem nazpátek. Společné pohoštění na pozvání šéfa podniku a večer jdeme všichni na náměstí města.Salva z děla a je Nový rok 2004 a z radnice vychází dudácká hudba a začíná velký ohňostroj.Všeobecné veselí kde není ale nevidím žádného opilého a několik tisíc lidí se pak rozchází do barů po městě aby se ještě bavilo.
Po krátkém spánku a obědě vyrážíme na cesty.Loučení a přání štěstí na cestách.Cestou sjíždím z hlavní silnice a jedu po pobřeží a stavu se v krásné zátoce chráněné od větru,lavička a stůl tady budu nocovat.Dávám se do hovoru s mladým Němcem, který má z kamarádem dál motorhom.
Zve mě ráno na vařené mušle.Ranní snídaně- mušle.
Rozevírám skořápky a vybírám maso a nějak mi to nejde mezi zubama cítím písek a řasy.Dívá se na mně a směje se.Ukazuje mi jak to mám správně dělat, cítím,že v žaludku budu mít asi boj.Děkuji za pohostinnost a šlapu dál směr Christchurch.Pokaždé když se přiblížím k moři a cítím chaluhy dělá se mi špatně při pomyšlení na škeble.
Zastavuji se u Moeraki Boulders.Kamenné koule na pláži v písku,zatím nikdo neví jak se sem dostaly.Jsou přesně kulaté a mají přesnou homogenní strukturu,spojené jsou čtverce z různých hornin a jsem zvědav kdo tuto záhadu objasní.Za tepla dojíždím do Oamaru,města postaveného z bílého vápence.Opera,banka,hotel celá široká třída a ve světle slunce jsou budovy ještě bělejší,sednu si na schody do divadla a jen tak se dívám.Žádní lidé a klid a pomalu vzpomínám co jsem zažil na ostrovech.Cesta se pomalu chýlí ke konci.Mám najeto už přes 3000 km.Objel jsem celý Zéland na kole, nemůžu tomu uvěřit.Chvíle radostné i smutné,hlavní je že jsem celý a zdráv.Kolo zatím drží a čeká mě ještě Timaru a potom už jen cíl a odlet domů.Na pobřeží objevuji písečnou pláž s teplou vodu. Koupání,odpočinek. Po kontrole jsem zjistil, že nový plášť se škube na obvodu tak nebudu riskovat a měním ho za starý, který si pro případ vezu.Večer nacházím přístřešek u silnice a tak nerozhoduji přespat moc to dobré není protože jsou slyšet auta a pořád mě budí.
Cesta už je monotónní. Rovina a auta. Dnes si musím pohnout abych dojel do Christchurchu šlapu jak o závod a neví kde se ve mně sebrala ta energie.Večer jsem před městem.Mám koupenou kartu pro případ, že mi nepůjde mobil, ten odmítá komunikovat a z telefonní budky volám krajanům Kavalovým.
Přijedou asi za hodinu a musím je navigovat kde jsem.Během hodiny se setkáváme.Tak a teď už je opravdu konec.Ujeto 3222 km.
Čeká mě sprcha,české jídlo,chleba a pivo.Vážím se a jsem chudý o 7 kg.Dnes budu odpočívat.a tak se jdeme podívat do města.Slávka mě provází a radí co bych měl natočit.Botanická zahrada, univerzita, katedrála všemožné květiny a stromy.Počasí nějak nepřeje a snad se i umoudří a pojedeme se podívat za město.Zbývá rozebrat kolo a uložit do přepravní bedny a nakoupit nějaké suvenýry.Zítra odlétám.Večerní slavnostní večeře, kterou připravuje Slávek bude česká.Zapékané brambory a okurkový salát se smetanou.Opravdu se tady cítím jako doma a moc jim děkuji.Vzpomínají na život u nás strastiplnou cestu na Zéland.Jsou tady už pěknou řádku let,ale smutno jim je.
Ráno odjíždíme za město na pahorky abych si mohl natočit krajinu kolem města.
Konečně se počasí umoudřuje a je daleko vidět.Krajina a daleké hory, kterýma jsem projížděl, je mi tak nějak smutno.Tolik jsem toho prožil.Ještě se zastavujeme v sedle, kde do města přišli od moře první osadníci.Vracíme se a jedeme na letiště.Loučím se svými přáteli Slávkou a Milanem,kteří se o mě tak dobře starali.
Boeing se odlepuje od ranwey a já dojetím ani nedýchám.Jen děkuji všem krajanům a i cizím lidem, kteří se o mně starali a pomáhali mi.Necítil jsem se tady vůbec osamoceně.Měl jsem větší jistotu než u nás doma, když jsem jel sám, že v nesnázích mi vždy někdo pomůže.Tady se máme co opravdu učit.Nejen výjimečná příroda, ale také pohostinní lidé a krásná zem. Loučím se s těmito ostrovy „Kia ora“.
Při odbaveni mám potíže.Mám nadváhu zavazadel i když mám na ně povolení.Musím zaplatit a pak do letadla.Celá věc se nakonec vyřeší doma.Loučím se s těmito ostrovy „Kia ora“.
Celkem ujeto na kole 3222 km za 34 dnů.
Nejvyšší rychlost 71 km/hod.
Nejvyšší převýšení 1221 m.n.m.
Celková hmotnost na kole 30-35 kg.
Defektů celkem 9.
Byla zdolána nejstrmější ulice na světě.
Byl projet Fiorland jedno z nejdeštivějších míst světa.
Nejvyšší teplota 39,2°C.
Nejnižší teplota -2°C.
Byl navštíven nejjižnější výběžek NZ.
Expedice trvala od 24.11.2003- 9.1.2004.
Celkem projeto kolem 4000 km/vlak,autobus,auto,trajekt/
Deštivé dny 2.
Polojasné 22.
Oblačné 4.
Jasno 6.
