Na kole po Dolomitech 1995
28. 8. 2012
Do Dolomit se vypravila skupina cykloturistů z Lipníka n.B.
Dolomity – čarokrásná oblast Alp, nacházející se na severovýchodě Italie, nepatří mezi nejvyšší evropská pohoří, ale rozhodně mezi nejpozoruhodnější. Co se týká reliéfu, je nejzajímavější horskou skupinou Alp. Celé pohoří není tvořeno jedním hřebenem ani ledovcem, ale bohatstvím forem, divokou bizarností skalních staveb, stejně jako pestrou barevností skal a úžasnou pohádkovou nádherou nenacházející nikde v Evropě obdobu. Žádné jiné pohoří neoplývá tolika štíty jehel, věží a cimbuří, nikde jinde není tak náhlý přechod od svěží zeleně horských lučin k divoce se tyčícím skalám jako tam. Nevšední a podmanivá krása východů slunce, syntéza barev a světla jen dokreslují čarovnou přitažlivost Dolomit. A právě do těchto hor vás chci v krátkém vyprávění pozvat.
Je sobota. Autobus nás vyklopil u olympijské haly v Insbruku. Tady začíná týden putování skupiny turistického oddílu SOU zemědělského z Lipníka n.B. Cílem dnešní etapy je dostat se přes Brenner a sjet k pevnosti Forteza. Počasí nám přeje, ale zažíváme první průšvih – kluci zapomněli v autobuse tyčky od stanu a tak se pro ně vracím až z Brenneru. Autobus je vyklopil se vším až v Kandelu. Takže suma sumárum- stan nepoužitelný – jedině jako přístřešek, a k tomu 130 km s převýšením 1600 m a jednodenní skluz. Začíná to pěkně. Druhý zádrhel – Zdeňa si spletl den odjezdu a kdyby se Kamil pro něho nezastavil, tak zůstal v Česku. Do třetice něco určitě přijde. Dáváme celníkovi „ ari vederci“ A sjíždíme k Vipiteno. Zdeňa zůstává pozadu, je mu strašně zle. Včera snědl klobásu s čočkou. Každou chvíli zastavuje a odbíhá. Vydává pazvuky až se to v těch tyrolských alpách ozývá. Už není schopen ani sednout na kolo. Tak se nedá jet. Počkáme do dvou hodin, hořký čaj a několikahodinový spánek udělá divy. Je toho už dost, smůla se nám lepí na paty hned od odjezdu. Snad se to začne obracet. Ztrátu máme pomalu dva dny. Míjíme pevnost Forteza a odbočujeme na Tolach. Stavíme přístřešek a uléháme – to byl den.
Dnes máme namířeno do údolí u Sextenu-Fischlenital a Innerfeldtal. Krása, divokost skal, zurčící prameny studené vody, modřínové háje, barevné louky, to všechno dělá tato údolí jedněmi z nejkrásnějších v Dolomitech. Modrá obloha a mraky proplétající se mezi skalními štíty – prostě harmonie, tady není slov, musí se to vychutnat. Až někdy budete mít cestu tímto krajem, nezapomeňte! Loučíme se a zapomínáme na minulé krušné chvíle. Takové zážitky kdyby byly pořád. Vracíme se k Toblachu a vjíždíme do Höhlensteintal, údolí známého z historie. Zde probíhala frontová linie italsko-rakouské fronty za 1. světové války. Památníky jsou vidět na každém kroku. Končíme u jezera Dürren. Musíme vstávat hodně brzy, abychom dotáhli ztrátu, ale také proto, že pravidelně kolem 17. hodiny začínají bouřky. Šlapeme k jezeru Misurina do výšky 1752 m.n.m. Nazelenalá voda a vzdálené vrchy skupiny Sorapis, to musí člověk sednout a vychutnat tu krásu. Odstrojujeme kola, bereme vodu, čeká nás výšlap na Drei Zinnen do výšky 2320 m. Za hodinu zdoláváme pekelné převýšení a jsme na místě. Tři prsty a dole Monte piana – hora, která vyzývá k míru. Hora slz, hřbitov Dolomit. Desetitisíce mrtvých v bojích v první světové válce burcují naše pokolení k rozvaze a rozumu. Počasí nám přeje, pořizujeme videozáznam a fotíme. Nádherné hory, ale kolik stály utrpení a bolu, každý kámen je svědkem nesmyslnosti lidského jednání. Cesta zpět už je jen ekvilibristikou v zatáčkách. Obědváme a vydáváme se přes sedlo Tre Croci ( 1800m. ) do Cortiny d´Ampezzo. Patnáctikilometrový sjezd je příjemným zpestřením a už je tady olympijské městečko. Jen letmá prohlídka a už jedeme směr Sant Vito. Dostihuje nás tradiční bouřka. Úkryt hledáme pod stromy, ale přívaly deště a velkých krup nás nutí nasadit si cyklistické přilby. Celí mokří nacházíme pořádné přístřeší. Konečně můžeme vyjet, je už večer. Stoupáme k sedle Cibiana, ale marná sláva, vzdáváme to 3 km přd cílem. Pomalu ukrajujeme ztrátu ze začátku. Uléháme pod stromy a na tvrdo, únava je mocná.
Zase to strašné vstávání. Náladu nám spravuje až pohled kolem nás. V noci jsme to neviděli, ale dokola spatřujeme lilii královskou, zlatohlavou a velké množství dalších bylin. Krásné probuzení za doprovodu místního ptactva. Realita nás nutí sednout na „ oře“ a znovu do kopce. A už je tu sedlo. Krásný pocit, že pojedeme dolů,tady to prostě jinak nejde. Forno di Zoldo – malé městečko, zde budeme mít dnes hlavní stan. Vyjedeme polehku k Monte Pelmu a do údolí Val Pramper. Po vydatné snídani stoupáme k horské vísce Zoppé di Vzdore. Musíme překonat skoro kilometrové převýšení na devíti kilometrech. Všechno stojí mnoho potu. Zával na silnici, proto kola na ramena a sto metrů pěšinou nahoru. Pomalu se soukáme k cíli.Otevírá se nám čarokrásný pohled na třítisícovku M.Pelmo. Sníh, slunce, skály, velkolepost přírody, to se vidí jen málokdy. Scenérie se ale pořád mění. Vodní páry a vznikající oblaka tvoří pohádkovou kulisu hory. Ráj pro fotografy a filmaře. Tento ráj opouštíme jen neradi a kolem vyhřívajících se ještěrek sjíždíme do údolí. Odpoledním cílem je vysoko položené horské údolí. Asfalt žádný, jen kamenitá, vápencová cesta, 9 km dlouhá. Jsme dva, ostatní odpočívají dole. Dvě třetiny cesty se musí jít pěšmo. Kamera a foťák na zádech, kolo do rukou a hlavně kmitat nohama. Daří se, jsme u cíle. Tiché údolí sevřené rozeklanými, červenožlutými skalami. Klid a majestátnost hor, to se musí vychutnat. Lehnout si do trávy a hledět a hledět. Čas běží. Sedáme na kola a řítíme se zpátky. Sjezd je hodný kaskadérů. Kameny létají, brzdy kvílejí – tak to je jízda. Balíme naše „ kamiony a startujeme s bouřkou s bouřkou v zádech. Už se smráká. Nacházíme rozestavěný dům, který nám bude pro dnešní noc přístřeškem. Konečně jsme dohnali ztrátu vzniklou na začátku cesty.
Tradičně místo snídaně vyjíždíme na sedlo Duran. Zde nás čeká snídaně a pak vycházka na chatu Carestiato. Pár kilometrů botanickou zahradou, v níž nejdete snad všechno. Jižní i severní květenu, nížinnou i horskou. Máme čas prožít tuto přírodní harmonii. Vše natáčíme a dokumentujeme. Chvíle odpočinku a je čas se vrátit.Vychutnáváme patnáctikilometrový sjezd do Agorda, tady se vracíme zpět ke Cortině. Odpoledne dorážíme do Listopade, východisku naší poslední dnešní túry. Na kolech k chatě Trieste a pak serpentinami do výšky 1800 m. Skalní ráj pro horolezce. Trénoval prý tady i bájný Messner. Slunce se odráží od skal, kapky na nosech a pot z nás jen crčí. Ještě, že každých pár metrů zurčí ze skály pramen studené kvalitní vody – ta má ale chuť! Vrcholky skal se začínají zahalovat a to nevěští nic dobrého. Najednou se převalil mrak a už to bouchá. Prcháme dolů a dolů. Nasedáme na naše „oře“ a během chvíle jsme v údolí. Bouřka stále hrozí. Teď už jsou dvě, každá na jednom kopci. Balíme a neujedeme ani kilometr a už to začíná. Ještě, že jsme na začátku tunelu. Malý přístřešek je nám domovem. Nemokneme, ale je tady strašný průvan, jako v komíně. Pauzu vyplňujeme jak jinak, jídlem. Už je večer, vítá nás ozářené město Allghe. Otevřený zimní stadion a hejno dětí na něm bruslí o sto šest a vedle? Taneční parket, italské melodické písně a spousta bavících se lidí. Tak trochu jim závidíme. Při cestě nacházíme starý opuštěný dům. Prostíráme karimatky a uléháme. Hudba doléhající až sem má na nás blahodárný účinek. Nevadí, že myšky tady mají eldorádo. Usínáme do posledního dne, kdy musíme překonat sedlo di Giau ve výšce 2230 m.
Ranní rozbřesk a už se jede. První zastávka do kopce je kostelík Santa Lucia, také se o něm zpívá v italských písních. Tento kopec nás ždímá. Samá zatáčka a pořád do vrchu. Teď se ještě přidávají bouřky, tady začínají už v jedenáct hodin. Zatím jen pár spršek. Zvědavý svišť nás pozoruje, jak se do kopečka potíme. Čokoláda, mysli tyčinky, voda a tak pořád dokola. Jsme nahoře, sedlo je zdoláno. Vaříme si čokoládu a odpočíváme. Teď zase pořád z kopce. Bouřky se honí a my jsme v suchu, je to slastný pocit. Odpočinek končí, čeká nás 12 km sjezdu. Cestou se stavujeme u jezera Federa. Z parkoviště ještě stoupáme do 2000 m, abychom mohli natočit Becco di Mezzodi. Horu zvláštního tvaru podobnou svému dvojníkovi v Oregonu v USA. Chvíli ještě zůstáváme u chaty Palmieri a zpátky ke kolům. Zastavujeme se, abychom se podívali na kontrast hor Cristallo, Sorapis na druhé straně údolí Boitetal. Lesem modřínů a limb sestupujeme zpět do údolí. Máme štěstí, několik bouřek už se honí po kopcích. Schováváme se a Zdéňa zalézá do kovové bedny nedaleko. Je sice jak skrčenec, ale hlavně suchý. Přečkáváme, než se počasí vydovádí a pomalu a hlavně s kopce se blížíme ke Cortině. Hned u prvního stavení prosíme o nocleh. Nabízíme přerovské pivo, to dělá divy. Suchý seník a u toho veranda, no prostě, co nám schází ke štěstí. Podmínka – nesmíme rozdělávat oheň! Rozvěšujeme vlhké věci, zařizujeme se na spaní. Pohoda vládne všude, i když venku prší. Zítra prohlídky Cortiny a jede se domů. Sladce spíme až do osmi hodin. Dnes je naordinován celodenní odpočinek. Poslední fotky a procházka městem. Večer nakládáme kola do autobusu a za deště opouštíme čarokrásné Dolomity.
Unaveni, ale spokojeni a hlavně bez zdravotních problémů hodnotíme právě proběhlou akci. Během sedmi dnů jsme ujeli zhruba 500 km při denním průměru 71,4km, celkové převýšení bylo asi 10 km. Natočeno je 2,50 hod. videozáznamu, nafotografovány dva filmy. Již malá statistika dokládá, že nejde jen o turistiku, ale o velmi hodnotný sportovní výkon i přes počáteční smůlu, která se lepila skupině na paty. To je důkaz o vysoké fyzické a hlavně psychické zdatnosti jeho účastníků. Věk účastníků: 14 až 18 let.
Pokud budete mít ještě volno a hlavně chuť, vydejte se do Dolomit. Nemusíte najezdit množství kilometrů, ale jeďte tam bez auta. Vychutnáte plnými doušky čarokrásnou přírodu, poznáte sebe, upevníte si zdraví a prožijete množství zážitků, které jinak než v symbioze s horami nezažijete. Teda vzhůru do hor za dobrodružstvím a krásou.
