Kola 1989
28. 8. 2012
Expedice KOLA 89 startuje
Již jen několik desítek hodin zbývá do ostrého startu Expedice Kola 89. Jejími organizátory jsou turistický oddíl při SOU zemědělském, Okresní stanice mladých turistů v Lipníku nad Bečvou a Moskevská městská stanice mladých turistů. Mezi patrony patří Nové Přerovsko, Mladá fronta a Zemědělské noviny.
Cílem čtrnáctičlenné výpravy, kterou budou tvořit převážně žáci učiliště, je přechod Chibinského pohoří na poloostrově Kola, za severním polárním kruhem v SSSR. Je to vůbec první oficiální výprava našich turistů do této oblasti. Podle informací tělocvikáře SOU v Lipníku nad Bečvou Paeddr.. Zdeňka Zbořila, čekají na všechny účastníky náročné podmínky. V krátkém polárním létě má počasí na kolském poloostrově velmi proměnlivý ráz. Časté jsou severozápadní větry, které přinášejí hojné vodní srážky. Průměrná denní teplota se zde v této době pohybuje okolo deseti stupňů Celsia. V údolí leží trvale sníh, intenzita slunečního svitu je velice nízká.
Samotné pohoří není nijak vysoké. Nejvyšší vrchol Peramana dosahuje 1208 metrů. Charakteristickým rysem Chibin jsou strmá údolí, vysoké srázy přerušované prudkými bystřinami, které jsou napájeny četnými ledovci. Typickým pro krajinný reliéf je poměrně velký počet jezer.
I přes uvedené chladné klima je fauna i flora v tomto letním období dost pesrá. Celé území je ve světě proslaveno především unikátním minerálním bohatstvím. Těžba minerálů je zde velmi intenzivní, zejména kolem měst Apatiky a Kirovsk.
Expedici, která startuje tento pátek a potrvá do 23. července, čeká cesta nejen plná romantiky, dobrodružství, ale i fyzické námahy ( veškeré jídlo, výzbroj a výstroj ponesou účastníci s sebou na zádech ) a poučení. Hlavním cílem expedice není jen přechod Chibinského pohoří, ale i seznámení s faunou a flórou tohoto území a s kulturními hodnotami této severní oblasti Sovětského svazu.
Cesta na sever
Po úzké stezce postupujeme k zasněženým horám. Čistý vzduch, řeky, břízy, lišejníky, kamení a tisíce komárů nás budou provázet na cestě krajem Saamů. Ano, teď jsme skutečně tady a šlapeme k horám. Sen se stal skutečností. Jsme na poloostrově Kola za severním polárním kruhem a míříme k Chibinskému pohoří. Nepředbíhejme však…
Turistický oddíl SOU zemědělského při Okresní stanici mladých turistů v Lipníku nad Bečvou dostal pozvání moskevské městské organizace turistů k přechodu pohoří Chibiny, a tím získání II. výkonnostní třídy. Svou pomoc v přípravě expedice Kola 89 poskytly kromě vedení učiliště a dalších i oddíl expediční turistiky Start Bratislava.Vlastní výprava byla posílena třemi žáky SOU lesnického z Lesonic. O zdraví nás všech se bude starat MUDr. Luba Skopal, o nenasytné žaludky Mira Wolf, a protože každá pořádná expedice má mít kameramana, všechno bude točit Zdeněk Zvonek. Kluci i my jsme připraveni. Můžeme vyrazit do téhle odlehlé oblasti severu SSSR. Z Prahy odlétáme 7. července přes Moskvu do Murmanska, který nás vítá pouhými osmi stupni Celsia. Odtud 160 kilometrů na jih kolem jezera Imandra do zastávky Imangra a jsme na začátku. Postupujeme k horám. Vede nás Sergej Pančernikov, který se k nám připojil v Moskvě. A už je tady první překážka – přebrodění řeky. Nasazujeme si chemické přezůvky a pomocí lyžařských holí se dostáváme na druhý břeh. Přejdeme čtyři a jeden se s přezůvkami vrací zpět. Teplota zdejších horských řek je 10 – 12 °C. Počasí nám zatím přeje. Pár obláčků na obloze, jinak vymeteno. Fotografujeme, filmujeme překrásnou přírodu. Lesotundrou přicházíme k dalšímu brodu. Zde to bude horší. Řeka tu vytváří ostrov a peřeje jsou dosti hrozivé. Musíme si odpočinout, noční nevyspání, zátěž na zádech přes 30 kilogramů začínají účinkovat. Po celou dobu přechodu nebude noc. Slunce se bude otáčet kolem našich hlav. A ještě jedna zajímavost. Červenec je v těchto zeměpisných šířkách nejteplejší měsíc, ale také v něm spadne nejvíce vody. Může se stát, že během několika hodin udělá rtuť teploměru pořádnou vývrtku. Pro nás Středoevropany je to šok.
Kluci prohlédli břeh, přechod je konečně nalezen. Musíme vlézt do vody asi do půl stehen. První odvážlivci se už našli. Mirek jde jako první, tady se nedá spěchat. Hledá vhodná místa pro své nohy a bedlivě zkoumá dno před sebou. Voda je přímo fantasticky čistá, horší už je to s kameny pod nohama. Přes značnou únavu se všichni v pořádku dostáváme přes řeku Meridiální, kde pod borovicemi a břízami budujeme tábor. Rychle něco k snědku a do stanu. Někteří se jdou ještě podívat po okolí a to bude už pomalu půlnoc. Slunce svítí jako u nás v pět hodin. Nedá se říci dobrou noc, ale klidný – hluboký spánek. Usínáme a v hlavách se ještě honí vzpomínky, včera jsme byli ještě doma…
Krásné ráno nás vyhání za spacáků. Dnešní den bude bez bagáže, čeká nás zdolání průsmyku Mrtvých. Váže se k němu pověst o pobití kmene Loparů Švédy. Údolím, kterým procházíme, je vidět nejvyšší horu Fersmana 1198 metrů. Příroda jako vystřižená z filmů z kanadské divočiny, skutečnost ale předčí i největší fantazii. Daří se nám vylézt na kopec u průsmyku. Nádherný pohled na celé panorama hor okolo jezera Imandra. Vzdálené kopce jsou už ve Finsku. Po sutinách kloužeme k úpatí soutěsky, kde nacházíme spoustu minerálů. Nádherné astrafility, apatity a rudou Loparskou krev – červený třpytivý kámen. Sama soutěska na nás působí tísnivým dojmem. Snad svou mohutností. .. Nálada ve výpravě je přesto výborná. Chvíle pravdy teprve přijdou. A ještě něco pro houbaře. Rostou tady pěkné exempláře křemenáčů. Táborová hlídka zatím uvařila dobrou večeři z našich zásob, kotlíky jsou v momentě prázdné.
Ráno nás probouzí bouřka. Na místní poměry je dosti teplo. Balíme a v plné polní opouštíme tábor. Prodíráme se severskými břízami jen podle kompasu, počasí se nadále zhoršuje. Cestou potkáváme losa. On i my jsme vykulení z toho setkání. Pohrdlivě si nás změří, a pak najednou majestátně odkráčí. Asi si myslí své…
Ostrý severní vítr nás profoukává až na kůži. Pláštěnky moc nepomáhají, protože voda se dostává všude. Výstup je stále složitější. Mlha tak na tři metry, ledovec po kterém vystupujeme pěkně klouže. Zastavit znamená pomalu zmrznout, výprava však pokračuje pořád vzhůru. Zima snad okolo nuly, jen ať je to už za námi. Přestávky jsou časté, každých deset metrů se zátěží se pronese. Kluci toho mají dost. Po dvou hodinách dosahujeme sedla, vedle má být Fersmana. Je zajímavé, že vítr fouká pořád proti nám, ze sevru. Orientace žádná. Vedle skály, na každou stranu ledovec a sníh. Náš průvodce Sergej rozhoduje o rychlém sestupu dolů. Je nám jedno kam, jen ať jsme dole. Je trochu tepleji, ta krajina se nám zdá trochu povědomá. Dostáváme se tam, odkud jsme ráno vyšli?
Brodíme řeku a nikdo se nezouvá, všechno je stejně mokré. Kameraman Zdeněk vzývá Manitua a dovolává se maminky. Nikdy se už na nic takového nedá. Při tom nadávání se propadne po pás do bažiny. Docházíme ke známým místům. Pravda je nelítostná, u některých psychika nulová. Během dne jsme ušli několik kilometrů, měli jsme být už někde jinde a zatím jsme tam, odkud jsme ráno vyšli!!! Řeku kterou máme před sebou budeme muset přeplavat. Nakonec nacházíme místo, kde se dá přejít. V zástupu, po pás ve vodě se dostáváme do opuštěného tábořiště. Je zde pěkná spoušť. V naší nepřítomnost zde hodoval „ méďa Béďa“.
Kluci přesto rychle zalézají do spacáků a usínají. Sergej klepe zubany, že je to slyšet až na pólu. Daří se nám rozdělat oheň, a to lije jako z konve. Luboš a Zdeněk roznášení horký čaj. Trochu teplého velice pomůže. Dnes nám sever ukázal, co dovede. Nesmíme se však vzdát, po spánku to bude lepší.
Skoro dvanáct hodin spánku vykonalo divy. Všechno je sice mokré, ale nálada je už lepší. Včera jsme ušli 15 kilometrů, možná i více. Sušíme, co se jen usušit dá a balíme tábor. Vracíme se k jezeru Imandra, kde nasedáme na vlak do Kirovska.
Projíždíme kolem hor, které nám připomínají naše Západní Tatry. Hutnické město nás vítá sluncem, ale také dýmajícími komíny. Po jednodenním odpočinku je našim cílem průsmyk Vortkeyai, kde v zimě bývá až osm metrů sněhu. Samotný průsmyk nás vítá větrem a zimou. Vše vynahrazuje krajina směrem k jezeru Umbozéru. Množství barev a fantastických tvarů přírody, chybějí jen dinosauři. Taková krajina byla u nás snad v pravěku. Tady chybí jen ty přesličky.
Máme prvního maroda. Láďa se v Kirovsku přecpal krabama a teď ho pronásledují potíže se žaludkem. Je bledý jak sedma. Za přítomnosti kamery raději dostává injekci do zadečku… Dostáváme se do pásma lesotundry. Dřevo, pěkný plácek na postavení stanů, neotálíme a budujeme tábor. Musíme během dvou dnů dorazit k stanici geologů. Těžký terén protkaný množstvím skalnatých údolí, morénových svahů a prudkých řek. Přímo fantasticky na nás působí vodopád na říčce Tuliok, padající po černých skalách.
Jsme na hřebenu, dole je vidět cesta směřující ke stanici geologů. Hopsáme z kamene na kámen, protože cesta vede i řekou. Už vidíme stanici. Jaké ale překvapení? Přesná kopie opuštěného zlatokopeckého hnízda někde na dalekém Západě. Tak jak se vše opustilo – i s hrnkama na stole a vrzajícími dveřmi.
Malá přestávka a pokračujeme k jezeru Umbozero. Brodíme se přes řeku Latiok. Vráťa ztrácí pohory. Najednou plavou rychle po proudu k jezeru. Rychle se vrhá i s batohem a bos za botama, které během deseti metrů dobíhá. Potlesk na otevřené scéně za takový výkon v řece plné kamenů a peřejí.
Konečně jezero. Písečná pláž a neskutečně čistá voda, hotový ráj. Všichni využívají této pohody ke koupání i když voda je jen asi dvanáct stupňů teplá. Osvěženi a omámeni zdejší přírodou se díváme na duhu, která vychází přímo z jezera. Přímo fantastické jsou zasněžené hory, které osvětluje slunce. Vytrpěli jsme si dost, ale toto je odměna jak se patří. Bude hodina po půlnoci, jdeme spát.
Dnes musíme přejít několik řek a dostat se na druhý břeh jezera. Není to daleko, ale budeme přecházet bažiny. První oříšek nás čeká hned na začátku. Překonat šedesátimetrový záliv, a to hned čtyřikrát. Dáváme batoh na hlavu a přecházíme. Za hodinu jsme všichni na druhé straně. Studená voda nikomu nevadí, už jsme si zvykli. Expedice pokračuje v cestě kolem jezera. K večeru přicházíme k řece Dravost a nebezpečnost toku je velká. Mirek se obětuje a pokouší se dostat na druhý břeh. Je uvázán na laně, ale to ho strhává do proudu. Musíme navázat ještě ocelové lanko. Celková délka sedmdesát metrů. Konečně vše uvazujeme kolem stromů. Jirka zkouší přejít alespoň do půlky, ale vrací se. Je rozhodnuto, hazardovat nebudeme. Posíláme průzkum proti proudu řeky.
Po krátkém odpočinku nahazujeme bágly a pomalu se znovu šineme přes stromy a bahno. Chůze v bažinách je obtížná a pokud je na zádech batoh, není nouze o skoky po pás do bahna. Malý ostrůvek nabízí možnost přechodu. Pavel se obětavě vrhá do proudu, ten ho však unáší k peřejím. Plavat by se tady dalo, ale ne s našimi „domečky“ na zádech. Zklamáni nezdarem se vracíme zpět k brodu. Každý se snaží ukrývat před komáry a mlčí.
Motáme se tady už přes dve hodiny a řeka stále vítězí. Jirka přichází na nápad, postavit vor. Musíme vyhledat soušky a dopravit je k vodě. Vyhlédnuto máme i místona svázání tohoto přepravního prostředku. Šest kmenů jako základ a na to příčně další, nakonec horní paluba z krátkých kmínků bříz. Vše vážeme ocelovým a konopným lankem. Pojištění ještě z popruhů a vor je hotov. Pomalu ho suneme po kmenech do vody. Sergej vyndává igelit ze stanu a na ten klademe batohy. Tři budou stačit. Vybírám odvážlivce. Ke každému rohu voru jednoho. Ze začátku musíme plavat po proudu a udržovat vor ve směru, v polovině řeky se dostat přes peřeje a přes mělčinu se plahočit k druhému břehu proti proudu. První náklad je za vodou. Zdeněk vede vor zpět proti proudu do peřejí, kde se otáčí a je proudem zanesen ke břehu. Technika a strategie slaví vítězství. Po hodině je všechen materiál suchý na druhém břehu. Na tvářích se zračí prožité hodiny útrap, chce se spát. Nejde to však. „Miliony“ komárů brání postavit tábor. Postupujeme po skupinkách dále na sever. Problémy mají spíše starší členové výpravy, kluci jdou jako hodinky. Narážíme na jezírko a to, spolu s krásným okolím nás nutí postavit tábor. Po večeři ještě kluci vaří pudink, směs různá, ale výborná. Slunce svítí, je daleko po půlnoci.
Vyspalí, zapomínáme na včerejší útrapy a ve svižném tempu přicházíme na cestu. Autobusem se přesunujeme přes Rejdu, třicetitisícové město, k průsmyku Anburgaf, kde budujeme pod mohutnou stěnou tábor. Během tří dnů chceme prozkoumat zdejší hory a jezero Sejdozero, perlu severu. Jen nelehko vyrážíme do průsmyku. Cestou nacházíme třímetrový gejzír čisté tryskající vody. Podle vůně poznáváme , kde se jaká voda nachází a tak si ještě vybíráme.
Vycházíme na plato, kameraman točí a my jsme zalezlí za kameny. Musíme jít, „očko ale chybí! Hledáme v okolí, zbytečně. Jako by se do země propadl. Část výpravy jde k jezeru. Jirka a Zdeněk se vracejí zpět do tábora. Během hodinky se připojují k výpravě. Bez kameramana! Odnesl ho sněžný muž? Pověsti o něm jsme slyšeli ve městě. Dvě expedice po něm pátrají v našem okolí. Nálada přímo mrazivá. Je rozhodnuto jít dále k jezeru. Z náhorní plošiny pokryté jen kamením a sněhem sestupujeme do kaňonu. Severský Grand Canon. Vodopády, jezírka, strmé skalní stěny, botanická zahrada, bizarní skalní útvary, hra barev a fantazie vše předčí i ty nejnáročnější. Cestou nacházíme stopy našeho kameramana, je naživu. Medvědi i sněžný muž ho nedostali. Kámen,který nám spadl ze srdce pěkně zaduněl. Necháváme se unášet přírodní krásou tohoto koutu naší planety. Jdeme hájem bonsay okolo čirého jezírka, kde je vidět, jak voda vyvěrá na povrch. Přes rozkvetlé houpající se mokřiny se dostáváme k jezeru. Jaké překvapení. Zdeněk žhaví kameru a nohy si chladí v jezeře. Ty snímky stojí opravdu za to!
Sedáme si oněmělí fantastickou krásou a jen se díváme. Tady by chtělo pobýt aspoň pár dnů. Je rozhodnuto. Zítra se em ještě vrátíme. Cestou sbíráme do plechovek rostliny a některé minerály. Zážitky a dojmy se nám vryjí na celý život do paměti. Příroda jen velmi zřídka opakuje svou krásu. Když chceme další den navštívit kaňon a jezero, déšť a mlha všechno znemožní. Prší, leje, strašně cáká. Říčky kolem tábora se rozvodňují a zdá se, že budeme prchat. Balíme a a raději rychle opouštíme kemp, než nás to vyplaví. Za chviličku by mohlo být pozdě. Nocleh jsme našli v nedalekém rudníku ( dole ) v šatnách havířů. Ruská baňa ( sauna ), prohlídka závodu a některé suvenýry nás utvrzují v tom, že všude žijí dobří lidé. Tvrdost zdejší přírody nutí každého více si věřit a pomáhat si.
Autobusem se dostáváme do Lovozera, střediska chovu sobů. Právě zde probíhá folklórní slavnost Saamů. Ukázky tanců a her zdejších původních obyvatel na nás působí exoticky. Je se na co dívat. Den končíme prohlídkou jedné z dílen zdejšího sovchozu. Boty i botičky, panenky – vše ze sobí kůže. Nocleh máme opět pod střechou – v „čunu“ – turistické ubytovně podobné eskymáckému stanu. Začínáme se pomalu těšit domů, ale po zvládnutí náročného terénu nás čeká ještě kulturní část expedice.
Míříme do Murmanska, přístavu a rušného města. Hned po příjezdu máme štěstí. V suchém přístavním doku vidíme atomový ledoborec Artiku. Pokračujeme v prohlídce. Navštěvujeme rybí restauraci,kde mají na jídelníčku kraby i chobotnice. Salát z těchto sekaných „potvůrek“ není jako předkrm špatný. K tomu ještě něco z tresky nebo okouna. Ani se nám z této restaurace nechce. Klidné posezení, příjemná atmosféra. Do půlnoci, kdy nám letí letadlo do Leningradu, máme ještě volno a tak ho využíváme podle svých sil a nálady na prohlídku města.
Blíží se odlet a sním i problémy. Těžkosti při odbavení dělají „ragy“ parohy od sobů. Nakonec se vše vyřeší. Jsou sklopena sedadla v letadle a parohy uloženy na ně. Klidný let nám ještě „zpříjemní“ srdeční nevolnost jednoho pasažéra, a tak má Luboš, náš lékař plné ruce práce. Naštěstí ho potřebují jen cizí.
Leningrad a učiliště leteckého provozu se stávají našim dočasným domovem. Máme dve dny na prohlídku města a okolí. Ermitáž, Smolný, Aurora, noční výlet k mostům na Něvě. Petrodvorce a jiné zajímavosti jsou našim cílem. Čas rychle utíká a už se chystáme na cestu domů. Velký zmatek na letišti nám pomáhají překonat expediční nálepky a nášivky. Rychle procházíme kontrolou a už jsme v letadle. Mělník z ptačí perspektivy, Praha, Ruzyně – vysedáme. Povedlo se. Jako první oficiální československá a současně zahraniční výprava jsme prošli pohořím Chibiny. Museli jsme ujít 143 kilometrů, překonat množství řek a jezer o teplotě vody 5 až 12 stupňů Celsia, zdolat ledovce, močály, bažiny. Cesta vedla drsnou severskou krajinou bez komunikací a lidských obydlí. Veškerou výstroj a potraviny jsme si nesli na svých bedrech. Prostě bylo to náročné, ale současně i krásné.
Výprava si přivezla domů nejen mnoho dojmů, poznatků a zkušeností z pobytu za severním polárním kruhem, ale i řadu ocenění. Po sportovní stránce například získala 2. třídu výkonnostní turistiky SSSR, jako první československý oddíl mládeže za překonání severního polárního kruhu. A o to vše se zasloužili turisté ze SOU zemědělského z Lipníku nad Bečvou a SOU lesnického z Lesonic.
