Expedice Suhard-Rodna 1988
28. 8. 2012
EXPEDICE SUHARD – RODNA 88
Turistickobranný oddíl při SOU zemědělském a Okresní stanice mladých turistů v Lipníku nad Bečvou pořádají pod patronací okresních novin Nové Přerovsko a časopisu Stadion v srpnu přechod východního oblouku Karpat v Rumunsku.
Vedoucím expedice je PaedDr. Zdeněk Zbořil, lékařem MUDr. Martin Haška, materiální zajištění má na starosti vychovatelka domova mládeže Věra Jurečková. Členy výpravy tvoří 12 žáků SOU zemědělského. Cílem expedice je zdolat 120 km pohoří s převýšením 1700 m s plnou výstrojí a výzbrojí, podrobně zmapovat celou trasu pochodu, zdokumentovat fotograficky přírodu a život v tomto pohoří a v neposlední řadě prozkoumat vlivy prostředí a zátěže působící na účastníky výpravy.
Příprava expedice trvala necelý rok. Díky pochopení ředitele SOU ing. J. Střípka byly překonány všechny překážky,které stály v cestě uskutečnění této náročné akce. V průběhu roku byli členové výpravy podrobeni testům fyzické a psychické zdatnosti, doplňovala se výstroj a výzbroj, byl sestaven jídelníček s potřebnou skladbou potravin a jejich kalorickou hodnotou. Kartografickou dokumentaci a informace o území poskytly Geografický ústav ČSAV a Zeměpisné sdružení v Brně.
Výchozím bodem přechodu jsou lázně Vatra Bornei na jižním úbočí pohoří Sunare, asi 250 km jihovýchodně od Kluže.Nejvyšším vrcholem pohoří je Omu ( 1932 m ). Sedlo rotunda tvoří předěl mezi dvěma masívy. Rodna je pak pohoří, které je svým charakterem možno přirovnat k Západním Tatrám. Nevelké svou rozlohou, ale romantické, pusté, bez komunikací a lidských obydlí. Nejvyšším vrcholem je Pietrosul ( 2303 m ). To jsou tedy základní údaje.
Nyní zbývá ještě všechno sbalit, zkontrolovat a pak přes Budapešť, Kluž do Vatra Dornei, odkud se účastníci expedice ozvou. Hodně štěstí!
Vše začalo v klimatických lázních Vatra Dornei na východě Rumunska. Po dobrodružné cestě vlakem nás čeká první překážka. Nejsou to hory, ale schody, které vedou snad až do nebe. S plnou bagáží je zdoláváme a dostáváme se pod hlavní hřeben. Ještě pár kilometrů a noc trávíme na hřebenu. Vaříme večeři a po dvoudenním rušném cestování a první zkoušce zdatnosti konečně klidně uléháme.
Panenskou krajinou
Dnes nás čeká prvních 14 kilometrů. Na cestu se vydáváme v dobré náladě. Hřeben je protkán množstvím lesů a pastvin. Mezi prolézáním ohrad se osvěžujeme trháním borůvek, kterých je zde nekonečně mnoho. Srdce botanika by zaplesalo nad nálezy horských květin, které tady nacházíme. Velké množství nejrůznějších zvonků, hvozdíků, sasanek a dalších druhů horské květeny. Sbírají se do herbáře a fotografují. Procházíme skutečně nedotčenou přírodou. Krásu a velikost smrků, jedlí ještě doplňuje omamná vůně lesa. Počasí nám zatím přeje. Obloha je bez jediného mráčku. Pod Osuru měníme s místními pastevci za čokoládu žinčicu a sýr. Naše zásoby vody jsou již dávno vyčerpány a proto toto osvěžení všichni uvítali. Ptáme se pastevců na apu – vodu. Ochotni nám ukazují a sami nás doprovází k pramenu.Obědváme a doplňujeme zásoby vody. Rtuť teploměru šplhá již k 30°C. Až do večera pokračujeme v cestě pod Faraon, kde snad pod staletým smrkem stavíme tábor. Přesto, že jsme již moc unaveni, všem se chce spát, neodoláme a pozorujeme noční oblohu. Množství hvězd které zde lze spatřit nás přímo fascinují. Dalekohledem je pozorujeme a snažíme se některé i určit. Počítáme padající meteory. Průzračnost vzduchu je tady úžasná. Všechno ale končí a my musíme jít spát. Ozývají se vzrušené výkřiky. Množství velkých pavouků zatím navštívilo naše stany. Jsou červení s dlouhýma nohama asi z rodu kosců rohatých. Snažíme se je všechny vyhnat. Boj vyhráváme a tak už můžeme klidně spát.
Ráno nás budí výkřik. Co se děje? Každý rychle vyskakuje ze stanu. David se vrací z lesa s ohromným hřibem. V tu ránu jsou všichni v lese. Během několika minut nacházíme tolik pravých hříbků, že by bylo týden co jíst. Některé exempláře mají snad dvě kila. Panuje názor, že takového úlovku se už v životě nikomu nepodaří dosáhnout. Po snídani vyrážíme. Krosna jsou stále dost těžké. Dnes bude našim cílem vzdálený Omu, nejvyšší kopec pohoří 1920 m. Všechny nás bolí záda a ramena, ale pokračujeme dál. Únavu zmírňuje překrásný rozhled do všech údolí pohoří. Kam se podíváme, všude jsou údolí nebo kopce, nikde není ani kousek roviny. Slunce pálí, krosny tíží, každá chvíle oddechu je vítána. Předposlední kopec místo obcházení po značce zkoušíme přejít, mizíme však v temném pralese, kde určitě ještě nebyla lidská noha. Po chvíli se však orientujeme. Vzniká báseň.
Mraveneček v lese, těžkou krosnu nese
Kampak on tu krosnu nese, když domů on ji
Nedonese – poláme se v temném lese
A strachem pak …………..?
Konečně jsme u cíle. Večeře – maxi super de luxe krupice. Když jsme všichni najezení a polepeni krupicí ( už umíme jíst všichni z jednoho kotlíku najednou ), dostává úkol ten, kdo poslední hrábne do kotlíku,tento vytřít – je to Pavel. Vodu na mytí v kotlíku nemáme tak jej musí jakýmkoliv způsobem vyčistit. Jenže kluci mají ještě hlad – jak říkají, právě podráždili žaludky – takže se všichni dojídáme opékanou slaninou. Doufáme, že po této horské kombinaci nám nebude zle.
Ráno nás vyhání pěkný den ze stanů. Pokračujeme v naší pouti Suhardem. Přicházíme k polorozpadlé salaši, ze které se kouří. Obcházíme jezírko s podezřelou vodou a v lese odpočíváme. Přichází tak desetiletý kluk a pochtívá čokoládu, pak přichází zřejmě jeho děda a ptá se na piper – asi pepř – dostává koření a zve nás do salaše. Dává nám okoštovat syrovátku, žinčici a ovčí smetanu, vysvětluje, jak dělá sýry – moc mu nerozumíme, ale pokyvujeme hlavami. Pak nabízí sýr a chleba. Na stole leží jakýsi kukuřičný plpanec a po něm lezou mouchy. Slabší povahy se po jednom ze salaše vytrácejí, ale děda utíká za námi a nese nám další porci sýra. Kdo u nás vyběhne za cizím člověkem s jídlem až na ulici? Odpověď nechám na vás. Cestičkou přes nekonečný prales pokračujeme dál. Počasí se začíná zhoršovat. Tvoří se bouřkové mraky. Při přestávkách nacházíme množství lišejníků, které u nás už asi nejsou. Dutohlávky, diskovky, stužkovce a jiné. Výskyt těchto rostlin svědčí o nenarušené přírodní rovnováze. Krása a drsnost tohoto koutu nás pohlcuje. Vycházíme z lesa. Potkáváme místní pastevce. Čas se tady snad zastavil. Vypadají jako vystřižení z filmu o Jánošíkovi. Kožené široké opasky, bílé haleny, klobouky. Provázejí nás až pod kopec. Začíná pršet. Skupina se trhá, každý vystupuje sám a podle svých sil. Viditelnost pro přecházející mraky je velmi malá. Na vrcholu se všichni setkáváme a měříme si tep. Dosahuje vysokých hodnot. Večeře a hned spát, dnes to bylo tvrdé.
Dlouhá horská cesta
Je ještě šero,už bude svítat. Jasná obloha – dole oblaka – dokonalá inverze. Žlutý kotouč slunce začíná vystupovat nad horami. Barvy a stíny se rychle mění. Den vítězí nad nocí. Tak začíná další putování expedice Suhard-Rodna 88. Balíme. Všechno je od včerejšího dne mokré, ale nedá se nic dělat. Budeme mít nějaké to kilo navíc. Jižním směrem obcházíme Omu ( 1932 m ). Kam oko dohlédne pastviny, kamení a samozřejmě všudypřítomné ovce a koně. Špatně značená cesta se klikatí po hřebenu, směrem na severozápad. Trápí nás dusno a žízeň, budeme muset zastavit. Nacházíme vydatný pramen vody. Je rozhodnuto, budeme vařit. Z krosen vytahujeme všechno, od potravin až po poslední stanový kolík. Stany, spací pytle a oblečení rozkládáme po trávě a sušíme. Část výpravy vaří a další jdou na průzkum. Setkávají se se stádem koní. Laďovi a Pavlovi se daří na jednoho nasednout. Pěkný grošovaný koník i poslouchá. Podle na slovo vzatých zemědělských odborníků je starý snad 200let. Pozná se to podle zubů.
Je zde i velké množství nejrůznějších kamenů, které nás nenechávají lhostejnými. Sbíráme různé druhy křemičitanů, živců a vápence. Nacházíme i částečky čediče. Podle knižního průvodce se celé pohoří skládá z krystalických břidlic, místy s pokryvy sopečných a usazených hornin. Naše nálezy tomu plně nasvědčují. Zvláště pěkné jsou různobarevné, slídou protkané břidlice. Hodnocen je každý nález. Je zde vidět i činnost člověka. Vojenské zákopy, cesty a intenzivní pastevectví. Eroze na tomto svahu hřebene vykonala už své. Původní kryt je z části odnesen vodou, zůstávají jen kameny. Čas nás však nutí k odchodu. Loučíme se s koníkem, kterému jsme zatím dali jméno Václav a pokračujeme k sedlu Rotunda. Cestou potkáváme skupinu našich turistů. Dovídáme se, že museli sestupný hřeben Rodné obcházet. Studujeme mapu, bude to víc než 6 km nad plán. Večer rozbíjíme tábor před sedlem. V západu slunce jsou vidět vrcholy dvoutisícovek Rodné. Ještě pozorujeme hvězdnou oblohu, kde nacházíme pozoruhodnou hvězdu. Každou chvíli mění své spektrum – střídá barvy od žluté až po modrou. Nasyceni pohledem uléháme do stanů. Je tichá a krásná noc.
Ráno nás probouzejí pastevci, vyhánějící ovce na pastvu. Jeden z nich nás bedlivě pozoruje. Dostává něco z našich zásob a hned za prvním keřem zkouší jejich obsah. Je vidět, že je spokojen. Snídaně – kaše z ovesných vloček s rozinkami, čokoláda. Dnes nás čeká asi nejtvrdší den. Sestup až na 900 m a pak výstup do 2270 m. Krosny jsou už trochu lehčí, ale je to pořád dost velká váha. K tomu asi bude změna počasí. Dusno hned ráno, rosa na trávě žádná, směr větru se mění.Jsme odhodlaní nedat kůži lacino. Přicházíme do sedla. Na rozcestí nás vítá tabulka Vatra Dornei 26 orˇa-hodin. Máme tedy asi polovinu cesty za sebou. Ta horší a tvrdší nás teprve čeká. Lesní pěšinou jdeme stále dolů a vzdalujeme se od Rodné. Nálada je na bodě mrazu. Pokoušíme se zpívat. Pomáhá to. Jde se nám trochu líp. Je poledne. Docházíme do údolí řeky Bistrity. Studená koupel osvěžuje. Chystáme něco na oběd. Z ničeho nic je tady bouřka. Rychle balíme. U silnice, která vede k osadě Gura Lalei, nacházíme starou štolu. Převlékáme se do suchého a zkoumáme chodbu. Jsou zde staré stojky, výdřeva potřebné při dolování. Získáváme některé nerosty. Bouřka přestává. Musíme pokračovat v cestě. Osada Gura Lalei a potom stejnojmenná říčka nás bude teď provázet až k horským jezerům. Dlouhá horská cesta je nekonečná. Přestávky jsou častější. Přichází na řadu glukopur, vločky, čokoláda. Je slyšet brblání, nadávání na svět, ale jde se dál. Už je tady zase bouřka. Burácení se odráží mezi skalami. Ve chvíli jsme promočeni na kost. Studený vítr protahuje údolím. Zastavujeme a bereme si „ kalorickou bombu“. Bolí nás snad všechno. Teď už pracují jen morální vlastnosti, chybějící někdy našim vrcholovým sportovcům. Nikdo už nemluví, na obličejích je vidět prožívané utrpení. Bičuje nás studený déšť, ale nikdo to už nevnímá. Nepůjdeme přes hranici vyčerpání! Za stálého deště stavíme stany a rozděláváme oheň. Vaříme čaj a něco do žaludku. Konečně přestává pršet. Každý rozvěšuje své věci okolo ohně. Bez řeči každý uléhá, jen hlídka zůstává u ohně trochu déle. Tak končí den, který nás pořádně prověřil. Kolik jich asi ještě bude, To je zatím otázka.
Probouzí nás chladné ráno. Po snídani, která byla dnes trochu později, pokračujeme směrem k jezerům. Prodíráme se klečí, protože značení v hustém porostu není vůbec vidět. Konečně jsme u nich. Vítá nás hromada prázdných konzerv s českými a německými nápisy. Tady si dobrou reklamu neděláme.Strmým svahem pokračujeme do sedla. Počasí se stále zhoršuje. Hustá mlha nás začíná obklopovat. Není vidět ani na pět metrů. Rychle vaříme polévku, špagety s masem, dojídáme se hroznovým cukrem. Zima je stále větší, rukavice a čepice přicházejí vhod. Sedlem procházíme velmi pomalu. Orientace je zde velmi těžká, dokola jsou samé skály. Daří se nám najít značku, po které sestupujeme po hřebenu. Pomáháme jeden druhému při zdolávání skal. Někdy i krosny musejí dolů, aby nedošlo k pádu. Postupujeme velmi pomalu. Přednější je bezpečnost účastníků expedice. Míjíme Ineu, výška 2279 m, druhý nejvyšší vrchol Rodnei. Omu, 2134 m, vše je utopeno v mlze. Odpoledne se oblačnost začíná protrhávat. Konečně je něco vidět. Hory vypadají jako naše Západní Tatry. Skály, hřebeny, hluboká údolí – kopce, pořád samé kopce až k obzoru. Nálada stoupá, krize je překonána. Nocovat budeme pod Galatulem u horských jezírek. Už je vidíme před sebou. Scházíme rychle k nim. Najednou nás obklopuje neproniknutelná mlha. Vysíláme průzkum. Zjišťujeme polohu jezírka a podle volání se dostáváme k cíli dnešního dne. Rychle suchou kleč na topení, vodu máme, můžeme vařit. Po večeři se ještě dojídáme chlebem se sádlem a cibulí. Ani nám nevadí, že je už týden starý. Dnes jsme dohnali ztrátu v kilometrech, která nás provázela od počátku expedice. Zítra to už bude jen 8 km. Pouzdra 2189 m, a karová jezírka pod ní. Za včerejší den a dnešek dostávají všichni vysoká uznání. Jak za vrcholný sportovní výkon, tak za morálku a přístup. Bez okázalých oslav, bezduchých frází, jen hřejivé kamarádské slovo. Ale teď už dobrou noc.
Hodokvas na palouku
Budíček – kráká krkavec sedící na skále nad táborem. Nedá si říct aby přestal, tak rychle ven ze spacáků, rozdělat oheň, donést vodu. Dnes budou na snídani borůvkové knedlíky. Jsou už připraveny, zraky všech sledují bublající vodu. Když jsou knedlíky uvařeny, začíná pravá hostina. Kotlík je v mžiku vyprázdněn a vyčištěn, nepotřebuje ani umýt. Další den našeho putování začíná. Vyrážíme na hřeben, je krásné počasí. Pouzdra, Repete na obzoru, mírně zvlněný terén. Postupujeme pomalu, každý má svou práci. Fotografujeme, sbíráme horské kvítí, nebo pozorujeme dalekohledem okolí. Máme také prvního maroda. Jarkovi není moc dobře a má horečku. Martin – lékař výpravy – předepisuje acylpyrin a „ černé brikety“ – živočišné uhlí. Náklad Jarkovy krosny se rozděluje mezi další účastníky. Tempo pochodu se teď řídí podle něho. K večeru docházíme do sedla pod Repede (2074m) . Začíná se zatahovat, teplota prudce klesá. Čepice, rukavice, svetry, šusťáky přicházejí zase vhod. Stavíme stan pro nemocného. Jsou nasazeny potřebné medikamenty a čaj. Uvidíme, jak na tom bude zítra ráno. Každý si dává své věci do pořádku. Za těch pár dnů se něco utrhne, roztrhne i ztratí. Tak se zašívá, opravuje a přemýšlí, jak by se ještě něco vylepšilo. Maličké nedostatky ve výstroji tady působí někdy velké potíže. Však více hlav, více rozumu. Vždy se nachází nějaké řešení, musíme si poradit v každé situaci. Obvyklá večeře a rychle spát. Venku je velká zima.
Červánky a vycházející slunce zvěstují hezký den. Jinovatka na stanech a kručení v žaludku nás vyhání ze stanů. Vydatná snídaně – dva kotlíky polévky a špagety s masem – zvedá náladu. Posilněni pokračujeme přes Repede směrem k Pietrosulu ( 2303 m). Našemu nemocnému je už dobře a tak cesta ubíhá bez větších problémů. Podnikáme průzkum okolí. Nalézáme pramen vody, je rozhodnuto. Oběd bude tady. Zatím nejméně povedený. Halušky s vaječinou ze sušených vajec. Vše ale napravuje výborný pudink.
Přichází návštěvy – malý pastevec. Nabízí kravské zvonce za nože. Nás ale nejvíc udivuje jeho klobouk s alpskou protěží, čili plesnivcem alpským. Za čokoládu rád mění. Něco drmolí a pak tryskem odjíždí na svém malém koni. Stavíme hráz, kde proběhne očista těla. Nikomu nevadí studená voda, připadáme si jako kačena na rybníku. Někteří vychutnávají odpolední siestu a na sluníčku se pokoušejí usnout. Klid narušuje návrat pastevce. V rukou drží kytici protěží. Jako dík za dary které dostal, ji dává naší jediné ženě. Věra má velkou radost. Plně si dárek zaslouží za starost onás a naše žaludky. Netušila, že dostane takový dárek 1200 km od domova někde v horách Rumunska. Pomalu balíme a vydáváme se na pochod. Zastavujeme se a pozorujeme zdejší květenu. Svůj domov tady mají rododendron chlupatý, červeně až fialově kvetoucí nízký keř, žlutě kvetoucí jestřábníky, pěkný „ bodlák“ sinokvět měkký a jiné horské kvítky. Přicházíme k masivu Pietrosulu. Scházíme do jeho pravého kotle, kde u horských jezírek stavíme tábor. Slunce ještě svítí. Vyhlašujeme akci Brontosaurus a uklízíme alespoň částečně nepořádek po našich předchůdcích. Byla by toho plná vlečka, a to jsme v přírodní rezervaci. Tentokrát si vaří každý sám. Polévka, sladká rýže, makarony. Nikomu nic není, pouze zima. A vítr cloumá stany, takže po jídle okamžitě usínáme. Poryvy větru během noci ještě zesilují. Musíme často upevňovat kolíky, aby stany neulétly, moc toho nenaspíme. Martinovi a Láďovi však vítr nevadí. Ráno se probouzejí ve stanu, který vítr srovnal se zemí. Ale hlavně, že bylo teplo.
Před námi jsou jen dva dny pochodu. Z hřebene Pietrosulu půjdeme už stále dolů. Značení nás vede mimo vrchol, pokračujeme jihozápadním směrem na Betrinu ( 1710 m ) do sedle Pietri ( 1196 m ). Provázejí nás teplo a žízeň. Horské louky a ostré skály, jako stvořené pro natáčení westernů. Připadáme si jako pionýři dobývající divoký Západ. Ze zbytků vody a přísad vytváříme zajímavý lektvar. Posilněni, pokračujeme v cestě. Prameny kolem kterých jdeme jsou vyschlé nebo závadné – zanesené páchnoucím bahnem. Sestupujeme do pásma lesů. Po pár krocích nacházíme malý lesní palouk mezi krásnými smrky, jako vystřižený z kanadské divočiny. Čistíme a rozšiřujeme dva prameny vody. Studánku vykládáme kameny a budujeme hrázku. Vody bude dostatek i na umytí. Ti nejzkušenější stavějí ohniště, ale spíš to bude pec. Nemusel by se za ni stydět žádný zálesák. Vybalujeme všechny zásoby a děláme inventuru. Dnes to bude snad deset chodů. Polévky, sladké knedlíky, maso a zase maso, kluci se pouštějí do bramborových placek – to už jsou všichni přecpaní kromě vedoucího. Ten místo hodů dostal acylpyrin a živočišné uhlí. Lékař výpravy seznamuje přítomné s obsahom lékárničky. Kluci se dívají na hadí séra, sádrové obvazy, obeznamují se s léky. Všem se měří tlak a srdeční frekvence. Hodnoty se porovnávají s minulými dny a zjištění jsou velmi zajímavá. Zítra se bude spát déle, abychom byli fit na cestu vlakem domů. Tábor spokojeně usíná a každý je už ve snu doma.
Teplo nás vyhání ze stanů. Slunce je už vysoko na obloze. Je to poprvé, kdy vstáváme takhle pozdě. Pořádný oběd o více chodech, uklízíme tábor a dáváme nahledanou tomuto čarovnému koutu přírody. Je odpoledne. Scházíme do údolí malebné říčky Strimba, je vidět vesnička Romuli, odkud nám večer jede vlak domů. Jsme unaveni ale šťastni, že to máme za sebou, že jsme to dokázali.
Experimentální expedice Sunare – Rodna 88“ Rumunsko byla úspěšná. Desetičlenný kolektiv turistického oddílu SOU zemědělského a Okresní stanice mladých turistů z Lipníka nad Bečvou přešel dva horské hřebeny o celkové délce asi 123 km, s převýšením 1700 metrů a zátěží v průměre 33 kg na osobu. Jedná se o první čs. kolektiv mladých lidí mezi 15 – 17 lety, který vytvořil tento špičkový turistický sportovní výkon za deset dnů v horských klimatických podmínkách.
Cílem expedice nebyl jen výkon, ale také podrobné zmapování ušlé trasy, označení pramenů vody, změny rostlinného krytu vegetačních stupňů, sběr minerálů, fotografická dokumentace a také výzkum vlivu fyzické a psychické zátěže na mladý organismus. Veškeré získané materiály a zkušenosti budou publikačně zpracovány a budou sloužit dalším výpravám.
