Čína - Tibet 2007
28. 8. 2012
Expedice Čína a Tibet 2007
Vidět ohromnou zemi v srdci Asie s krásnou přírodou, ale také ohromné znečištění všeho druhu,velké množství lidí obývající
tento kout zeměkoule.Tisíciletá kultura a památky sahající hluboko do minulosti, kontrasty a zase kontrasty, taková je současná Čína.
Není jen Čína, ale je i země v Číně.
V hornatém terénu na úpatí Himaláje se rozprostírá území nazývané Tibet. Toto anektované území Čínou v roce 1951 o rozloze 2,5 milionů kilometrů čtverečních a nadmořské výšce v průměru 4 900 metrů nad mořem nazývaném také „střecha světa“.Ozbrojené povstání v roce 1959 bylo krvavě potlačeno a Dalajláma uprchl do Indie.
Tento stav trvá dodnes.Všechno souvisí se vším a největší problém je vůbec se do Tibetu dostat.Soukromě to není možné a vše musí jít přes čínské cestovní kanceláře a ty si účtují další služby.
Problém není tak vízum, ale spíše vlak z Pekingu do Lhasy.Konečně po půl roce se mi podařilo dostat lístky na vlak. Podle zpráv a informací, kdo se dostane do Lhasy, nemá problém se dostat dál a dostat se k Everestu nebo až na západ k posvátné hoře Kaliash.Vše už záleží jen na movitosti zákazníka.Roční přípravy a nejistý cíl, nehledě co ještě člověka potká během cestování.Vždy člověk kromě přípravy musí mít taky trochu toho štěstí.
Do Číny se dá letět buď severní cestou přes Moskvu, nebo jižní přes
Dubaj. Cesta přes Moskvu je lacinější, ale let Aeroflotem je vždy trochu dobrodružství. Den startu je stanoven na 1.července. Odbavení je rychlé a v devět hodin míří Boeing ČSA směr Moskva přes Polsko a Ukrajinu.
Ve třináct hodin mě vítá rozkopané Šeremetěvo.Toto letiště už znám z mnoha cest, ale pořád je stejně nepřitažlivé. Mám zde několik hodin času na let do Pekingu a tak bloumám letištní halou, protože je tady notorický nedostatek laviček na sezení. Mnoho cestujících posedává po schodech a někteří spí ve spacácích. Něco si dát k snědku nebo si dát pivo,Vám vyvětrá peněženku. Přerovský Zubr přijde na dobrých 120 Kč, ale to je podobné jako na Ruzyni.Čas pomalu ubíhá a tak jsem už rád, že je už osmnáct hodin.
Při odbavení si musím zout boty, oddělat pásek z kalhot a ta potvora rám pořád píská.Jsem poslán bokem a následuje kontrola mobilním přístrojem. Ten neprojevuje žádný odpor k mé osobě a tak jsem vpuštěn do sektoru pro odlet.Jsem asi jediný mezi všemi těmi Asiaty, kteří jsou v check pontu.
Piloti nějak nespěchají s odletem, Boeing 635 má už skoro hodinu zpoždění, ale nikdo si z toho moc hlavu nedělá. Noc probíhá celkem klidně a k ránu se blížíme k Pekingu. Jinak Beijing znamená „Severní hlavní město“.Hezké počasí . Pod námi je dole vidět Velká čínská zeď, pomalu klesáme na přistání a vlétáme do mlhy, přesněji do smogu a ten mě bude provázet po celý pobyt v Pekingu.
Odbavení probíhá bez problémů.Mám sice v čínštině mapu hotelu , kde budu ubytován, ale orientovat se v patnáctimilionovém městě a ve znacích bude problém.
Beru zavazadla na vozík a jdu s houfem na taxík. Nabízí se mi jeden a bere mi zavazadla. Dost se mi to zdá podezřelé a jsem trochu nesvůj.Auto má mimo zónu taxíků. Ukazuji mu adresu ve znacích i v angličtině. Nasedám a jedeme. Je mi divné, že se pořád dohadují, kde to má být, taxikář by měl vědět o městě všechno a jedou dva? Asi po hodině jsme dorazili k hotelu jmenuje se Xingolou Hotel Chtějí 380 yuanů (1.yuan 2.50 Kč.), pěkná částka, vzpomínám na naše taxikáře , ti jsou stejní. Musím si dát pozor, člověk se pořád učí.Jsem rád, že to tak dopadlo, chlapíci se pořád na něčem dohadovali, tu čínštinu ještě neznám.
Hotel je celkem slušný. Klimatizace, slušný personál, uvidíme , jak to bude dál.Jsou už dvě hodiny po půlnoci a tak po dvou dnech konečně postel.Zapínám klimatizaci a to šumění mě uspává.Ranní vstávání a vyrážím na průzkum okolí. První vycházka a první dojmy z patnáctimilionového města.Na první pohled tu je velké dusno, horko a slunce - jen světlý kotouč smogu.Mé hodinky ukazují 37,2 °C. a 90% vlhkost a člověk je hned propocený na kost. Mám už dost velký hlad a tak jdu do první restaurace.
Jídelníček je ve znacích. Ještěže jsou připojeny obrázky, jak jídlo
vypadá.Dnes vybírám podle obrázků.Něco se špagetami a zeleninou.
Vypadá to sice jak polévka v misce, ale dá se to jíst, až na příšernou ostrost. Nevím jestli všechno bude tak ostré ale jak jsem se později přesvědčil, tak pořád a ještě víc.Mám sice rád ostřejší jídla, tady to je pro gurmány hrdiny.Ještě požaduji misku rýže podle obrázku , abych trochu tu ostrost zmírnil a také místní pivo.
Nasycen jsem a tak do víru velkoměsta.Můj hotel se nachází ve staré čtvrti Pekingu, protkané starými uličkami, zvané hutongy. Navštěvuji Bubnovou a Zvonovou věž. Podle názvu se jedná o bubny a zvony. Zvony odbíjely svítání a bubny soumrak, podle věží se ve městě řídil po staletí čas.Zatím mi problémy dělá orientace. Písmena ve znacích, kdo se má v tom vyznat? Dnešní den bude seznamovací, kupuji si mapu a dělám plány na další dny. Nevím, jestli budu v Pekingu více dní, než mi agentura sežene lístky na vlak do Lhasy v Tibetu. Začínám v pekingském metru, tady nemám jak zabloudit, trasa totiž vede pořád dokola. Na každé stanici je název ve znacích a v angličtině. Podle mapy se potom dobře orientuji.
Cestování je rychlé a pokud nejedete ve špičce, tak je rychlejší než taxík. Chtěl bych se podívat na Letní palác, Zakázané město, náměstí Tian´anmen (smutně známé náměstí Nebeského klidu), Chrám nebes a také Velkou čínskou zeď, ta je trošku dál za městem.
Zaškrtávám si na mapě místa zájmu a nejbližší stanice metra. Zítra to bude na celý den Letní palác.Zbytek dne trávím prohlídkou města, od historického jádra až po super moderní čtvrtě. Přítomná olympiáda je všude a na každém kroku se s ní setkáte. Spíše mně zajímá život v historických částech Pekingu. Malé uličky a v nich miniaturní občerstvení, odkud se line vůně těch nejzáhadnějších pokrmů. I o tom kolují zkazky.
Nedá mi to a v jedné si vyberu ryby a nějaké maso na rožni, které voní neodolatelnou vůní. Domluvit se s prodávajícím je velmi obtížné.Čínštinu neovládám a oni zase nerozumí angličtině, na řadu přichází papír a tužka. Vše dostávám namalované ve znacích a jsem kde jsem byl, nevím co jím.
Nakonec uvidím, jestli mi nebude blbě, nebo jestli nebudu při nejlepším sedět na záchodě. Vybírám si ještě přílohu , zeleninu a houby podobné hlívě ústřičné.
Voní to opravdu dobře, proto se už z hladu pouštím do hostiny. Maso je dobře okořeněné a ryba také. Nepřemýšlím moc, z čeho to může být, je to prostě dobré.Vše zapíjím místním pivem, Prazdroj to sice není, ale žízeň to uhasí. Je večer a teď se hlavně dostat se zpátky do hotelu. Sedám na metro do stanice Gulou a pak směr Bubnová věž a jsem doma. V tomto více jak patnáctimilionovém mraveništi jsem se dnes neztratil. Číňané jsou velmi ochotní k cizincům, pokud se ovšem nezajímají o disidenty. Největší překážkou je neznalost jazyka, čínština je opravdu jiná a člověk si ji hned tak nezapamatuje. Na řadu přichází dobrá mapa, orientace a v neposlední řadě tužka a papír.
Letní palác patří k nejkrásnějším místům města. Palác leží na severovýchodě metropole, kde se nejrychleji dostanete taxíkem od metra. Tento komplex staveb, jezera a parku byl vybudován, aby zpříjemnil císařskému dvoru letní vedra. Byly vybudovány paláce a chrámy na uměle vytvořených kopcích a dokonce byla vystavěna“ mramorová loď“, která dokonce i plave.
Zajímavé jsou názvy paláců. Sál laskavosti a dlouhověkosti,Sál radosti, Palác ctnosti a harmonie. Skutečná rarita je Dlouhá kolonáda, devět set metrů dlouhá krytá chodba, zdobená mytologickými scénami, lemovaná pavilony a paláci.Celé toto divadlo lemují nádherné zahrady a parky.
Průvodci v černých kimonech Vás provázejí na každém kroku. Vše dokresluje veřejné představení školáků - pionýrů, kteří dokazují, co umí o Maovi. Tady se opravdu míchá historie se současnou realitou.
Po procházce dostávám hlad a tak ho zaháním grilovaným kuřetem s rýží. Poprvé zkouším hůlky a po chvíli mi to jde docela dobře. Rýže se trochu lepí a tak hůlkami slepím kuličku a šup s ní do pusy.
Na talířku nezbude ani zrnko rýže a k pití tu mají dokonce colu a pivo. Chvíli trvá než si zvyknete na obrovské množství lidí a na orientaci, protože Peking má ještě o pět milionů obyvatel více než naše republika.
Zažijete velké množství příjemných a někdy i nepříjemných věcí, třeba to plivání na zem, to je v Číně národní sport. Někdy to dopadne těsně před vás a chlap se ani neomluví. To vzpomínám na Singapur, kde plivnutí na zem se trestalo pěti sty dolary a vyhoštění ze země. Jó, jiná země, jiné mravy.
Problémem jsou taxikáři, asi tak jak v Praze, kde různé mafie čile spolupracují. Při cestě z Letního paláce v Pekingu do vnitřního města se mi nabídla taxikářka, že mě sveze. Bylo mi to trochu divné a měl jsem takový nepříjemný pocit ale nakonec jsem se dal přemluvit. Měl jsem nějaké tušení. Chtěl jsem si sednou dopředu, ale hnala mě dozadu a to bylo divné. Až po chvíli jsem zjistil, že dveře nemají kliky.Teď jsem jen čekal, jak to všechno dopadne, tachograf byla jen imitace. Konečně jsme dorazili ke stanici metra. Baba jedna, cena byla třikrát tak dražší než při cestě tam. Nechtěl jsem ji zaplatit a škoda, že jsem neměl u sebe pepřák, to by si ten den už asi nezajezdila. Policisty jsem nikde neviděl, tak si byla jistá svým vítězstvím. Nakonec slevila, ale i tak mě obrala. Zpáteční cesta taxíkem byla zase poněkud dobrodružná. Někdy si říkám, jsem naživu, tak je to dobré.
Ještě cestou prohlídka super mega obchodňáku a cesta metrem zpátky. Klid a ticho starého města dokreslují dnešní den, jen kdyby nebylo pořád takové dusno.
Ranní vstávání a hurá na snídani. Teplota je už skutečně vysoká, velká vlhkost a 35°C ,smog a slunce je vidět jen v obrysech.
Jdu naproti, kde chodí domorodí Číňané na snídani. Rýžový vývar, rýže, fazole, různé saláty, sladké pečivo a vajíčka. Ty vajíčka nejsou bílá, ale nějak hnědá až černá. Čekám a dívám se na spolustolovníky, co budou dělat.Berou si ty nejčernější a hodují. Všechny odpadky nechávají na stolech a tak si pro svůj talíř musím všechno odhrnout a potom teprve mohu jíst.
Ještěže jsem si dal ráno čtvrtku hygienické slivovice. Mám sice v zásobě prášky proti průjmu, ale to až v nejnutnějším případě.Tělo si musí zvyknout na cizí bakterie a potom je všechno v pořádku.
Myslím, že nejhorší zvyk je plivání na veřejnosti. S tímto nešvarem se setkávám od nás na východ, člověk musí mít někdy hroší kůži, aby to přečkal.
Myslel jsem, že nemůže být hůř, ale to jsem se přepočítal.Čekali mně ještě v budoucnu „ hustší“ věci. Konečně jsem nasycen a tak tradičně probíhám kolem Bubnové věže na metro, právě ve chvíli, kdy bubeníci začaly pořádně tlouci do bubnů. Všechno rezonovalo a údery ladily do kroku a tak jsem brzo u stanice metra.
Metrem dojedu do stanice Qanmen. Náměstí Tian´anmen (smutně známé náměstí Nebeského klidu) má rozlohu přes čtyřicet hektarů, takže je to největší veřejné prostranství na zeměkouli. Náměstí obklopují dokola vládní budovy v sovětském stylu. Vše bylo postaveno za deset měsíců asi milionem dobrovolníků. Budovy Shromáždění lidových zástupců, Muzeum čínských dějin a revoluce a poslední stavbou bylo Maovo muzeum. Náměstí ohraničuje zábradlí se vchody v rozích, jízda na kolech je zde zakázána. Na vše dohlíží velké množství policistů a tajných.
Atmosféra na mě působí skličujícím dojmem. Strašné teplo, žádný strom, všude policisté a hlavně ty budovy dokola. Na protější budově se na světelné tabuli odpočítává čas do začátku olympiády a na to se dívá z druhé strany náměstí sám velký Mao. Tak teď nevím, jak s tím koresponduje olympijská myšlenka, ta asi někde za Velkou čínskou zdí spí. Jdu se podívat do prodejny suvenýrů. Na velké obrazovce zde defilují vojáci při přehlídce. Přímo mě ohromuje dril a přesnost s jakou to provádí. Viděl jsem toho moc, ale toto přesahuje všechny možnosti, dívám se na to jak spadlý s višně.
Vycházím z tohoto biografu a nevěřím tomu co se dá udělat s lidma. Zastavují mě studenti a je na nich vidět, že si chtějí popovídat. Vedou mě na místo, kde není tolik lidí a lámanou angličtinou mě vysvětlují, jaká je situace v Číně. Nevím, co si mám myslet.
Najednou se k nám blíží nějaký civil, asi tajný. Studenti si mě přestávají všímat a odcházejí. Věřím, že to je zde monitorováno a odposloucháváno. Tajný mě anglicky upozorňuje na pravidla která platí na náměstí a pak míří na protější stranu.
Vše zde vypadá nějak neosobně, studeně, když je ve stínu přes sedmatřicet a ty budovy s autoritativní symboly politické moci působí dost depresivně. Jak Rusko tak i Čína je zemí protikladů.
Pro mnoho čínských obyvatel je náměstí ovšem poutním místem. Davy rolníků z venkova se jdou poklonit tělu předsedy Maa a sklánějí hlavy před Památníkem hrdinů.
Třicetimetrový obelisk uprostřed náměstí připomíná oběti revolučních bojů. Jinak napjatá atmosféra pro turistu ze Západu. Protože už mám z toho všeho žízeň, tak rychle do stínu bulváru Xichang´An Jie. Nacházím slušnou restauraci, kde je před vchodem i jídelní lístek v angličtině a s obrázky.
Objednal jsem si rybu na houbách v pikantní omáčce a jako příloha hranolky. Ryba v alobalu byla vynikající a ta omáčka nepřekonatelná. Bylo to první a také moje poslední, skutečně dobré jídlo v Číně.
Po dobrém obědě to bude Zakázané město - Dugong. Komplex 800 budov a 9000 místností. Odtud císaři řídili život v Čínské říši. Prostí Číňané měli zakázaný vstup a dokonce se i přibližovat ke zdem paláce. A obyvatelé města? Úřednici, vědci, umělci, sloužící, konkubíny, eunuši a vojáci.Procházím Sluneční branou k Sálu nejvyšší harmonie, ve kterém se konaly korunovace a ty nejhlavnější oslavy císaře. Palác nebeské čistoty, stavba z mramoru, kde se nacházela císařská ložnice. Mohl bych ještě pokračovat dál, ale určitě bych to nestihl.Tak ještě několik míst z tohoto impozantního města.Muzeum hodina a Císařské zahrady.
Sednu si na chvilku v zahradě u jezírka a odpočívám a představuji si život města před několika sty lety. Toulám se ještě zapadlými uličkami města a procházím spousty obchůdků s pěknými suvenýry.
V zapadlém obchůdku nacházím,co jsem hledal. Obrázky malované na plátně. Není to sériová výroba, ale umělec – student výtvarného umění mě provádí svým královstvím a dokonce už přede mnou maluje. Cena je přijatelná není moc vysoká. Dost se mi libí čtyři obrázky s ročním motivem a tak smlouvám o ceně. Nakonec vše končí u kalíšku rýžové mijiu. Dnes se to povedlo, jídlo je ostré, ale chutné a to pivo nakonec byla pohádka, bylo krásně studené.
Dost často se mi stává, že se musím s Číňany fotografovat.
Někdy si připadám jako exot. Bělochů moc nepotkávám, skoro žádné a za celou dobu pobytu ani jednoho Čecha. Na recepci v hotelu dostávám na zítřek lístek na hvězdný vlak Peking-Lhasa.Tak ještě dopoledne něco blízkého navštívím a pak už přesun na vlakové nádraží. Ještě se podívám na Chrám nebes (Tiantan) a park, který se rozkládá kolem.
Mám trochu problémy se zažívacím traktem a tak pomůže ranní slivovice a potom prášek. Odpoledne je všechno v pořádku. Jak toto člověk překoná a tělo si zvykne na cizí organizmy, tak je vyhráno. U vchodu do chrámu jsou skupiny hudebníků a zpěváků lidových písní, kteří se střídají v účinkování. Zajímavé jsou staré hudební nástroje a hlavně jsou to podmanivé tóny písní. Všechny stavby chrámu mají kruhovou linii na čtvercové základně. Nebesa byla vnímána jako kulatá a země jako čtverec. Veškeré slavnosti se odehrávaly v čase zimního slunovratu modlitbou za bohatou úrodu.Slavností se účastnil jen císařův dvůr, prostí obyvatelé Pekingu nesměli procesí ani vidět.Dostali příkaz zavřít okna na petlice a zůstat v tichosti uvnitř svých domů.
Při prohlídce slyším známou melodii české písničky Tancuj,tancuj, vykrůcaj, kterou zpíval dětský soubor v čínštině. Při melodii jsem zavzpomínal na domov kdesi v dáli a také mě to potěšilo a zahřálo na srdci. Tahle překvápka někdy při cestách cestovatel zažije. Ještě navštěvuji krásný park, ne se stoletými stromy, ale tyto stromy mají dokonce pětset let a možná ještě víc. Jsou velmi pokroucené a je vidět, že už něco zažily.
Musím už končit s prohlídkou a tak na oběd. Nabízejí ryby v alobalu na houbách a příloha jsou škeble v nějakém koření.
Ostrá a zajímavá chuť pokrmů umocněná vůní jídla, vzbuzuje přímo blaženost.Ve většině případů je to na štěstí, na co člověk natrefí. Chcete navštívit zajímavosti a to jídlo je tak někde mimo. Odpoledne balím věci, některé nechávám uskladnit na recepci a snad se neztratí, než se vrátím nazpátek. V šest hodin mě taxík odváží na vlakové Západní nádraží. Hvězdný expres odjíždí v 21.30. Nádraží mě překvapuje svou rozlehlostí, ohromná hala a ohromná světelná tabule a ohromné množství lidí oznamující odjezdy a příjezdy vlaků.
Celá odbavovací hala je rozdělena na sektor od A-Z a každý sektor má několik nástupišť. Já mám odjezd z B4. Přesunuji se s bagáží a čekám s dalšími. Až hodinu před odjezdem otevřou turnikety, pro vstup na nástupiště. Ještě jedna kontrola lístků a bagáže jak na letišti. Konečně se dostávám k vagonu kde mám rezervaci a zaujímám místo v šestilůžkovém kupé. Uskladňuji své věci a než se vlak rozjede, tak trochu technických dat o jízdě.
Cesta trvá osmačtyřicet hodin, hermeticky uzavřeným vlakem po nově dokončené, 4064 km dlouhé železniční trati z Pekingu přes Xi´an, Lanzhou, Xining a Golmud až do tibetské metropole Lhasy (v poslední své čtvrtině od města Golmud vede železnice oblastmi permafrostu (věčně zmrzlá půda) v průměrné výšce přes 4000 m a její nejvyšší bod dosahuje 5072 m.n.m., čímž překonává dosavadní rekord andské železnice v Peru. Vagony pro tuto trať byly vyrobeny v Austrálii. Jinak vlak ještě má jídelní vozy s WC evropského stylu.
Moji spolucestující, pět Číňanů cestujících za obchodem do Lhasy si
vytáhli polévky v kelímcích, zalili to vodou a počali mocně srkat. Pár takových srkačů tvořilo pěknou zvukovou kulisu, ale to nebylo ještě všechno.
Statný Číňan si jal pilovat nehty. Dost mně podivilo, že na pravé ruce měl na malíčku dlouhý nehet. Po chvilce se mi dostalo vysvětlení. Borec se posadil, vytáhl ubrousek a položil si ho do klína a jal se tím dlouhým nehtem čistit nos. Ty své holuby pak kladl vedle sebe na papír. Po skončené proceduře si hlasitě říhnul a bylo hotovo. Méně otrlé osoby by měli ten den po jídle, ale člověk si musí zvyknout na všechno.
Ráno se probouzím v Gmundu. Tady se přidává ještě jedna dieselová lokomotiva a začínáme stoupat ke 4000 m.n.m. Hluboká údolí přecházejí v písečné duny až na náhorní plošinu. Věčně zmrzlá půda. Tady je jednokolejná trať, postavená na pilotech a podloží je protkáno spousty drenáží a speciálních materiálů, které odolávají extrémním změnám počasí. Jsme v Tibetu. Pozoruji, že každých pár kilometrů je postaven u trati voják, který je obrácen zádama k projíždějícímu vlaku, hlídají si to. Jsou už vidět jaci, zvířata s hustou dlouhou srstí na nízkých nohách podobná zubrům. Blížíme se ke k nejvyššímu bodu železnice přes 5000m.n.m.
Trať prochází velkým množstvím tunelů a pořád šplhá nahoru. Konečně dosahujeme vrcholu a sjíždíme do Lhasy - hlavního města Tibetu. Je 8.00 hodin a vlak přijíždí na hlavní nádraží. Ještě kontrola a už jsem venku, má mě tady čekat průvodce. Nikdo mě ovšem nečeká a tak si po hodině najímám taxík a mířím k hotelu Mandela, který leží ve staré části Lhasy. Jak jsem později zjistil leží vedle Jokhangu - nejposvátnějšího chrámu tibetského budhistického světa.Trochu mě bolí hlava asi tlakem, město leží v 3760 m.n.m. Stačí se trochu aklimatizovat a bude všechno snad v pořádku.Slunce pálí je 30°C a velmi suchý vzduch. Konečně se ohlašuje můj průvodce Dawa. Omlouvá se za zpoždění a na omluvu dostávám hedvábný bílý šál, znak přátelství. Dojednávám plán na čtyři dny a potom snad dostanu povolení dostat se k Everestu. Začínáme klášterem Jokhang a následuje Potala, Barkhor, Drepung a Nechung. Trochu nastíním život ve městě. Brzo ráno přicházejí do města poutníci a obchodníci. Věřící chodí kolem kláštera ve směru hodinových ručiček a točí modlitebními mlýnky a modlí se.To není ovšem všechno.
Jejich pochod se vyznačuje poklekem, lehem na zem, poklekem a stojem. Dlažba před chrámem je vyleštěná jako sklo. Toto ranní cvičení je dlouhé několik kilometrů, pak následuje vhození jalovce do stúpy a zapálení svíček. Takto očištění teprve vcházejí branou do kláštera. Na čelní zdi se nalézají tři starodávné stély poseté nápisy. Největší obsahuje tibetsko - čínskou dohodu z roku 821 n.l tohoto znění. „ Tibet a Čína setrvají v hranicích, v níž se právě nacházejí, vše na východ je země Velkých Tangů a vše na západ patří bez sebemenších pochyb zemi Velkého Tibetu. Od nynějška, ani jedna strana nepovede vůči druhé válku, ani se nezmocní jejího území“. Jaká ironie osudu a jak se mění názor mocností na právo a dodržování smluv.Evropu to nevyjímaje.Velká socha Budhy za sklem v nadživotní velikosti a celá pokrytá zlatem a penězi, které na ni házejí poutníci. Na levé i pravé straně jsou kapličky se svícny. Střed stavby je vyplněn šestimetrovými skulpturami bohů Budhu budoucnosti a Padmasambhavy.
Klášter byl postaven v 7.století, místo určila princezna Bhrikuti na radu astrologů.Je na místě, kde pod povrchem leží spící obrovská ďáblice se srdcem pod Lhasou.
Chrám se podařilo vystavět jenom tehdy, když na vhodných místech vznikly kláštery, jež by nestvůru přikovaly k zemi. Těch klášterů bylo dvanáct a jakmile byly postaveny mohla byt započata stavba Jakhangu.
Je zajímavé, že za každý vstup do kláštera se platí a nemálo. Atmosféra a nadšení poutníků vás zcela pohltí. Hudba, vůně, modlitby, prostředí - jste úplně v jiném světě. Vše končí až ve chvíli, kdy vystoupáte na střechu, odkud je nádherný pohled na celý komplex kláštera, náměstí Barhor a na okolní zasněžené kopce. Sedám si v klidu malého občerstvení, kterému vévodí podsaditý mnich prodávající suvenýry a čaj.
Odpočívám a vychutnávám klid a zážitky z návštěvy kláštera. Toto místo působí na člověka mystickým dojmem. Odpoledne se pojedeme podívat na klášter Palhalupuk, postavenému kolem starodávné jeskyně. Zdejší jeskynní malby patří k těm nejstarším v Tibetu. Zajímavá jsou kamenná křesla v zahradě kláštera. Pokud si člověk do nich sedne a medituje, začne mít brnění a teplo v nohách. Tak to si musím vyzkoušet, toto tajuplné místo pro Evropana. Sedám si a pokouším se přenést do minulosti. Pomalu cítím, jak mě do nohou prochází teplo a něco jak elektrický proud. Vše ukončuje můj průvodce, který mi dává ruku na rameno a všechno tím končí. Mniši v klášterech dovedli se uvézt do stavu, kdy snížili svou tělesnou teplotu a všechny tělní pochody na minimum a tak přečkat kruté mrazy, bez omrzlin a pozdějších následků na zdraví a to bez oblečení. Snad toto ještě dovedou v nějakém klášteře, někde na západě Tibetu. Zatím víme velmi málo o pochodech v těle a jsme teprve na začátku, ač si myslíme pravý opak.
Je pozdní odpoledne a loučím se s Dawou a vracím se do hotelu. Konečně jím v místní restauraci palačinku se zeleninou a odpočívám. Řídký, suchý vzduch a teplo a pár kilometrů chůze do kopce vysílí i trénovaný organismus. Ještě se projdu po noční Lhase. Večer se ulice kropí vodou, tak jsou noční vycházky velmi příjemné a k tomu ještě přistupuje čilý obchodní ruch a život. Je pravda, že po ulicích hlídkují čínští policisté a vojáci a nebývá to jen ke kontrola prostitutek, které se vyrojí na ulici, ale i kontrola Tibeťanů. Dochází zde k útlaku jak politickému tak obchodnímu.
Je už pozdě večer a vracím se do hotelu. Budí mě běhání něčeho po stropě a po okně, jako kdyby to byly kočky. Ráno se ptám na recepci, co to může být? Na otázku jsem dostal odpověď až od mého průvodce.Ta běhající zvířata jsou krysy. Pro Tibeťany představují domácí zvířata. Na další noc jsem byl už připraven. Než jsem šel spát, tak jsem slzák nastříkal do skulin ve stropě. Jenže jsem nepřepokládal, že plyn bude klesat dolů. Trochu jsem brečel, ale zvířátka jsem na můj pobyt vypudil.
Je pondělí a dnes by to měl být palác Potala, sídlo dalajlámy, nejvyššího duchovního Tibetu, žijícího v emigraci v Indii. Dvě hodiny čekám na lístky a tak se rozhlížím po okolí. Myslím, že tady je spousta tajných, kteří sledují, co se děje. Můj průvodce nechce se mnou jít a je vidět, že má strach. Palác se tyčí 130m nad městem, má 13 podlaží, 1000 sálů a byl staven padesát let asi 8000 lidmi.Nejkrásnějšími stavbami jsou Bílý a Červený palác. Procházím recepčním sálem, kterému vévodí vysoký trůn, za ním jsou soukromé komnaty a ty jsou uzavřené pro veřejnost. Z vnitřního nádvoří vcházím rovnou do Červeného paláce, kde se nacházejí ostatky dalajlámů. Relikvie jsou ukryté v tradičních buddhistických stúpách o několika stupních. Nejvzácnější je zlatý forten pátého dalajlámy, který obsahuje 3700kg zlata.
Škoda, že se tady nedá fotit ani natáčet. Je zde ještě mnoho zajímavých míst, ale pohybovat se skoro ve 4000 m.n.m. a pořád do kopce a z kopce působí trochu problémy bez několikadenní aklimatizace. Nejkrásnější dojem je výhled ze střechy paláce na Lhasu a vzdálené zasněžené hory. Průzračný vzduch a tmavě modré nebe. Scházím západní branou ven z paláce. Zastavuji kolovou rikšu a jedu do hotelu na oběd a odpočinek. Krátký spánek dělá divy. Noční Lhasa udivuje množstvím stánků obchodníků se vším a hlavně vlhkým chladným vzduchem, který náramně osvěžuje. Jdu se podívat na noční Park lidu, jak ho nazvali Číňané, náměstí před Potalou. Vysoký stožár s čínskou vlajkou, monumentálním pomníkem a barevnými vodotrysky tryskající v rytmu hudby na jedné straně a na druhé straně osvětlený palác Potala. Tyto dva protikladné světy jaksi nejdou nějak dohromady.
Všude plno lidí a tak jdu roztáčet modlitební válce, které jsou okolo Potaly. Jsem sám a tak počítám, kolik jich roztočím. Válců jsem roztočil kolem 2000 - asi všechny, víc jsem jich nenašel.
Jsem sám se sebou spokojený, možná to otáčení válců mělo na mě nějaký vliv, protože mám dobrou náladu a vrací se mi energie. Možná už jsem aklimatizovaný.
Pomalu se vracím zpátky třídou Beijing Dong Lu v překladu Pekingská třída. Je vidět, že tu asimilaci Tibetu myslí Čína vážně. Ráno mě probouzí pochod poutníků okolo Joghangu. Padající a zase vstávající postavy, vůně jalovce a hudba, to je kolorit každého dne u chrámu a náměstí Barkhoru. Prodejní stánky lemující celou trasu a nabízejí nepřeberné množství zboží od výstroje až po vonné tyčinky. Mezi poutníky se vyjímají Khampové s tradičním nožem u pasu a s červenými vlasy zatočenými do copánků, ženy s kraje Amdo se šperky ve vlasech a stařeny, které otáčejí modlitební mlýnky a brblají si mantry.
Posledním význačným místem ve Lhase je letní palác Norbulingka.
Park, který obklopuje tento palác používali dalajlámové v letním období, kdy je ve Lhase teplo, jako svůj rekreační palác. Zde se odbývaly jak veškeré buddhistické obřady, tak istátnické ceremoniály. Palác působí velmi smutně, přičemž osamocené pokoje jsou předzvěstí reality vyhnanství.
Za těch pár dnů strávených ve Lhase jsem už přesycen památkami a tak se domlouvám s Dawou, mým průvodcem na plánu Everest a jezero Namtso. Podařilo se sehnat povolení do základního tábora a tak jsem zvědavý, jak to dopadne. Odpoledne se rychle zatahuje a přichází bouřka. Déšť smyje prach a vzduch se vyčistí. Musím hodně pít, protože cítím sucho v ústech a také doplnit tekutiny. Nacházím restauraci a objednávám si kuře. Jaképak překvapení.Talíř a na něm
imitace kuřete. Kuřecí vyzáblina s hlavou, zobákem a pařáty vše obložené feferonkami.To kuře je vyběhané jak po maratonu, maso skoro žádné a ty feferonky strašně pálí a to jsem na něco už zvyklý. Požádám o rýži a pivo. Zase jsem nedodržel pravidlo cestovatele. Nelez do hospody, kde nejsou žádní lidé a to ještě čínské. Příště si musím dát pozor. Po čase jsem objevil nedaleko náměstí Barkhor tibetsko-nepálskou restauraci, kam chodí turisté z Evropy, která byla na úrovni a nebyla drahá.
Rychlá obsluha, nepálská a tibetská jídla a hlavně čistota, byla to zatím nejlepší místní restaurace. Odpoledne se připravuji na zítřejší odjezd k jezeru Namtso (Nebeské jezero), vzdálené asi 300km od Lhasy ve výšce 4800m.n.m. a je nejvýše položené na světě. Chystám stan, spacák, jídlo a věci na pár dní v terénu. Ráno snídaně s tibeckými přáteli u misky máslového čaje. Je to směs jačího másla, čaje a soli. K tomu se přikusuje tsampa, těsto s chutí ořechů. Mám trochu problém, abych tuto kombinaci pozřel, ale jsou horší věci. Na oplátku dávám ochutnat slivovici.Jako všude na světě nejsou na ten alkohol zvyklí, kromě Ruska. Po vydatném pokrmu vyrážíme džípem směr jezero. Cesta vede vedle Nebeské železnice a po padesáti kilometrech odbočuje do hor. Navštěvujeme klášter Tsurphu, jeho zvláštností jsou členové řádu, kteří nosí černé klobouky. Řád Karmapa je první, kdo zavedl systém reinkarnace (převtělení) lamů zvaných tulku. Cestou k jezeru nás čeká placené mýtné a sedlo ve výšce 5000m.n.m. a pak mírné klesání k jezeru. Auta v tomto řídkém vzduchu jedou velmi pomalu, skoro jako šneci. Je už večer a jsme u jezera. Slunce zapadá a hory svítí sněhem a je daleko vidět snad několik set kilometrů v tomto řídkém vzduchu. Stavím s mými přáteli stan a noc není moc klidná. Ještě doznívá aklimatizace a ten spánek moc neposiluje, člověk má halucinace nebo sny, jak kdyby požil nějakou drogu. Ráno je trochu lepší, ale nic moc. Teplota pod nulou a je jasno, tak snad se zahřejeme. Dnes to bude prohlídka okolí jezera, vylezení na kopec nad malým stanovým městečkem Namtso Qu a prohlídka skalního kláštera. Vaříme velké množství čaje a kaši z vloček a jako zákusek čokoládu. Balíme tábor a jedeme do městečka. Vypadá to tady jak na Klondajku. Stany s vystrčenými rourami od kamen a před nimi honosné nápisy „Hotel“. Ubytováváme se v jednom z nich. Kamna na jačí trus, jeden velký stůl, několik postelí, kožešiny na přikrytí a na záchod se chodí ven do vzdálené šopy na systém šlapka. Kupuji několik metrů modlitebních praporků a vyrážíme s Dawou na kopec, kde jsou modlitební svatyně. Dýcháme oba dva jak sentinely při nedostatku vzduchu, vždyť kopec je ve výšce přes 5150m.n.m. Konečně nahoře, kde zavěsíme praporky a těch je tady stovky.
Celá ta hora je jimi pokryta. Fantastický je ovšem výhled. Viditelnost je skutečně několik stovek kilometrů a ta tmavě modrá obloha je fascinující. Jezero a všechno dokola hýří čistými barvami a není tady žádná smogová vrstva. Neodolám, fotím a natáčím jak o závod.
Jak se říká, buď ve správný čas na správném místě a tady to platí obzvláště. Únava mizí nad krásou a ještě zkoušíme vylézt na další kopec, abychom viděli celé jezero.Tady už musíme mít sluneční brýle a opalovací krém na obličeji a k tomu fouká dost silný vítr, který nás strhává z kopce. Máme už hlad a tak rychle dolů do „Hotelu“.
Máslový čaj a omeleta z vajíček nám zaplňuje žaludky. Odpoledne to bude skalní klášter a pobřeží jezera. Teď už jen procházka kolem jezera a prohlídka skalního kláštera. Vše umocňuje nádherný západ slunce. Večer se scházíme v „ Hotelu“, u taštiček plněných jačím masem a máslovým čajem. Při družné zábavě čas nějak rychle utíká a je půlnoc, tak rychle do spacáku a spát. V noci začíná pršet a ráno
padá sníh. Bylo dobré, že jsme nezůstali ve stanech. Ta noc v „Hotelu“ a ten výlet stál zato. Ráno opouštíme jezero a vracíme se přes průsmyk, kde napadlo pár centimetrů sněhu do Lhasy. Aklimatizace už proběhla a už je dobře. Můj průvodce Dawa mi sehnal čistý hotel, kde jsem se mohl osprchovat a připravit se na Everest. Dostávám propustku do základního tábora pod Everestem. Ještě mám problém z odletem letadla do Pekingu. Všechny lety jsou na čtrnáct dní obsazené, tak bude na štěstí, jestli se něco uvolní, abych stihl let z Pekingu. Budou to nervy, abych tak nezůstal v Číně?
Den trávím prohlídkou města a odpočinkem. Rád se procházím starými uličkami Lhasy a pozoruji život jejich obyvatel. Buddhizmus proniká každým Tibeťanem a myslím si, že je velmi benevolentní k člověku. Dost mě překvapilo, že se všude do chrámů dost platí za vstup a chudí poutníci dávají peníze sedícím mnichům na ulici. Bylomi vysvětleno, že je to na podporu Budhy a klášterů. Mám adresu na manufakturu, kde se vyrábějí pravé vlněné koberce a tak se vydávám ji hledat. Po půl hodině se mi to daří a tak vidím celý postup výroby krásných koberců. Zhotovují se na velmi starých tkalcovských stavech tradiční technologií. Zaměstnanci jsou velmi přívětiví a rádi všechno předvádí. Však malý kobereček stojí majland, jsou ale nádherné.
Končím prohlídku a vydávám se nakupovat zásoby na týdenní cestu
k Everestu. Potraviny jsou přibližně stejně drahé jako u nás a jejich kvalita je celkem dobrá. Chybí masové konzervy a uzeniny a také chleba.
Dnes ochutnám čínskou snídani. Knedlíky s povidlím, rýžový odvar, salát z fazolí, oříšky a vajíčka a pochopitelně rýže a hůlky. Vše je na mnoha talířcích a Číňané si nelámají hlavu se stolováním. Všechny odpadky odhazují na stůl a tak když skončí, je na stole, ale i pod ním spoušť. Počasí se nějak horší a každý den skoro pořád prší. Není tak suchý vzduch a i teplota šla na 23°C, tak žití v této nadmořské výšce je celkem přijatelné.
Dnes mám za úkol vyřídit všechny formality na Everest a také nakoupit potraviny, pořídit pár fotek z různých zákoutí Lhasy. Pořád, ale cítím ve městě nějaké napětí mezi Tibeťany a Číňany. Možná v budoucnosti bude stačit malý konflikt zájmů a bude velký problém. To nám ukáže budoucnost.Malý národ vedle velkého má vždy problémy. Zvláště,když má nejvyšší horu a spoustu nerostných surovin.
Konečně mám černé na bílém povolení do základního tábora Everestu a povolení cesty. Takže zítra se vyráží. Tibeťané se činili a tak jdeme společně na oběd a tam dostávám poslední instrukce k výpravě. Jsem strašně zvědavý, jak to dopadne.Večerní procházka po noční Lhase a roztáčení mlýnků pod Pomalou, jako poděkování za přízeň bohům, kteří jsou mi nakloněni. Takže všem rovným dílem.
Cestovatelská horečka mě už zcela pohltila a tak pochopitelně moc v noci nespím. Konečně ráno, beru bágl a mířím ke kanceláři,odkud vyrážíme. Na začátek po hrníčku máslového čaje, já mu říkám jačí čaj a na zakousnutí tsampa, má docela příjemnou ořechovou chuť.
Posádku tereňáku tvoří řidič, průvodce Dawa a já. Jedeme po staré jižní cestě směrem na Shigatse. Cestou projíždíme dvěma kontrolními body a řidič dostává pokutu za jízdu bez zapnutých bezpečnostních pásů. Asi po osmdesáti kilometrech odbočujeme do Gyantse. Cesta už není asfaltová, ale prašná, kamenitá. Jedeme zajímavou krajinou. Okolní kamenité hory svírají zelená údolí, protkaná dunami jemného písku. Najednou se cesta dostává do písečných dun.
Zastavujeme a jdeme se podívat na tu hromadu písku. Vypadá to úplně jako na Sahaře. Vylézám na jednu dunu a sklouzám se po ní dolů.Jsme nabaženi pískem a jedeme dál. Krajina mně fascinuje svou rozmanitostí v takové nadmořské výšce. Střídají se skály, pískové duny,zelená pole s řepkou olejkou a pšenicí. Projíždíme údolím Nyang Chu a zastavujeme u malého domku, z kterého vychází bílý prach. Vstupuji dovnitř a vidím vnitřek mlýnu, který býval u nás už strašně dávno. Voda z potoka pohání kolo a to pak soustavu dřevěných převodů, které roztáčejí několik mlýnských kamenů.Tak se u nás asi mlelo ve středověku.
Malé občerstvení poskytly upečené placky z mouky, která se namlela vedle v mlýně. Čerstvé chutnaly výborně a hlavně, když se zapíjeli studeným kozím mlékem. Svačinka byla lepší než jačí čaj. Před městem zastavujeme u monastýru (klášter) a prohlížíme si ho. Mě už to připadá všechno stejné a tak se raději podívám po okolí,
kde se dá něco zajímavého uvidět. V Tibetu neuvidíte hřbitovy. Neboštíky nepohřbívají, ale jsou speciální místa, kde ostatky těla roztlučou na malé kousky a ty pak zužitkují supy a divoká zvířata.
Je to drastické, ale má to svůj důvod. Nedostatek dřeva na spálení a věčně zmrzlá půda. Sami Tibeťané nechtějí o tomto tématu moc hovořit. Je vzácný případ, že byl obřad i natočen. Pohřebiště jsou mimo civilizaci na místech, kam vás Tibeťan nevezme. Nechme toto téma na pokoji a protože mám už hlad, podíváme se, co mají dobrého v obchůdcích. Nic moc. Raději počkám, až budeme ve městě. Scházíme se u džípu a odjíždíme do malého hotýlku, kde budeme nocovat. Dawa navrhuje navštívit jednu restauraci, kde chodí cizinci. Navrhuje mi jačí stejk s bramborami a zeleninou.To jídlo není špatné a tak sedíme a probíráme další plán cesty. Noci jsou tady studené a tak v mini hotelu raději vlezu do spacáčku a upadám do spánku.
Probouzí mě déšť, ten po snídani ustává a ukazuje se sluníčko. Vracíme se na jižní cestu a pokračujeme podél řeky Cangpo, známou pod jménem Brahmapútra do Shigatze. Dnes to budou dvě sedla ve výšce 5300 m.n.m. Na sedlech padal sníh a byla velká zima a auta lezla do kopce jak šneci. Nahoře potkávám Rusi, kteří se vracejí z Everestu, žebrající děti a velké množství modlitebních praporků.
Teplota je na 5°C a to není mnoho. Raději rychle dolů. Stavíme v jedné vesnici, kde si dáváme housky a hranolky. Začíná se zatahovat a za chvíli už prší a prší. K večeru přijíždíme k vjezdu do
do Národního parku Čomolugma (Mont Everest). Vesnička při vstupu do parku skýtá nocleh ve skromné ubytovně. Dobrá polévka s jačím masem a čaj. Jdu hned spát, protože vstáváme v pět hodin a spacák je dobrým přítelem, protože se tady netopí, na to jsem si už zvykl.
Je ještě tma, rozednívá se tady kolem šesté, tak rychle ven ze spacáku a protože je kosa, tak je na řadě slivovice. Začínám jačím čajem a to hned dva hrnky a pár vařenými vajíčky. Zastavujeme u vjezdu do národního parku.Všichni musejí jít do budovy, kde vojáci kontrolují pasy a povolení vstupu.Vojáci jsou ospalí a velice nevrlí.
Strašně jim to trvá než všechno napíší do jednoho řádku. Připadá mi to jako v první třídě. Napíši jedno písmeno, potom se podívají na zájemce, něco pronesou a napíšou další písmeno. Ach jó.
Až mají všechny v zápisu tak konečně otvírají závoru. Kolona džípů
se konečně dá do pohybu. Po třiceti kilometrech odbočujeme na prašnou cestu. Najednou nás staví voják a kontroluje dokumenty.
Podle gestikulace nás touto cestou nechce pustit, že prý je uzavřená.
Asi požaduje nějaký bakšiš a ne ledajaký. Korupce vládne světem. Chce na osobu 200 dolarů. Po hodině vyjednávání se nakonec všichni domlouvají a kašlou na něho a vrací se zpátky. Objíždka bude asi 30 kilometrů kolem pohoří. Jedem náhorní planinou kolem řeky a konečně se počasí umoudřuje a sem tam vysvitne i slunko. Cestou přátelství se dostáváme k vesničce Sakya a stejnojmennému klášteru. Na rozdíl od jiných tibetských klášterů je postaven v mongolském stylu. Před mnoha lety tady byly dva kláštery asi s 500 mnichy, ale za kulturní revoluce severní klášter zcela zničili.
Klášter je zajímavý tím, že zde vznikla buddhistická škola Sakya.
Řád Sakia dodnes zůstal jakousi rodovou záležitostí, kde přísahají na celibát, zatímco jejich bratři pečují o to, aby měl kdo pokračovat. Setkal se tady mongolský vládce Godanchán a lámové Sakya.
Druhý- Jižní klášter se skládá z paláce Puntsok-sídla lámů, impozantního zasedacího sálu a impozantní svatyně, kterou podpírá čtyřicet mohutných dřevěných sloupů.
Jeden z nich poslal sám velký Kublajchán, přinesený v rukách až z Číny. Svatyně je doslova plná krásných soch Budhů, trůnů, nástěných maleb a svatých knih.
Prohlídka končí u svatyně stříbrných čortenů (mohyla s dřevěnou tyčí a barevnými praporky). Opravdu krásná prohlídka, tady v této pustině a hlavně nezapomenutelný zážitek.
Tak zpátky na cestu, kde je docela rušno. Číňané staví do základního tábora asfaltku. Nové mosty a široká silnice až po Everest. Čeká nás asi sto kilometrů ke klášteru Rongbuk (5000m.n.m), nejvýše položený klášter na světě.Konečně dodrncáni dorážíme ke klášteru. Do základního tábora to je ještě osm kilometrů. Před táborem je ještě stanový tábor postavený pro poutníky. Před stanem je hrdý nápis
„Hotel Everest“ a ve stanu jsou kamna na jačí trus, stůl a pár postelí s dekami a kožešinami. Zatím není problém s aklimatizací, trochu mi schází dech, ale to je v této nadmořské výšce normální. Bagáž nechávám v autě a vydáváme se s Dawou do základního tábora. Je polojasno a snad uvidíme Everest. Konečně jsme v základním táboře. Jedna kamenná budova plus jedna vojenská a naproti Everest.
Čekáme asi hodinu, zda se nám z mraků neobjeví Everest. Konečně se trochu odhaluje a tak fotím a fotím. Sen se splnil. Vracíme se zpátky a ubytujeme se v jednom z „hotelů“. Na oslavu mám slivovici a Zubra a Tibeťané vytahují svoji pálenku.Zábavu dotváří i dobré nepálské jídlo, taštičky plněné kořeněným jačím masem. Je už pozdní noc a zalézám do spacáku a přikrývám se jačí kožešinou.Usínám celkem rychle, až mě probouzí déšť. Jdu se podívat ven a z deště je sníh. Zalézám do tepla spacáku a spokojeně usínám.
Trochu se ráno zdržujeme, někdo se nám dobýval do auta. Asi ho někdo vyrušil, protože bylo rozbité jen boční sklo, jinak nic.
Je vidět, že i pod Everestem se krade. Na zpáteční cestě se zastavujeme u Rombuku. Dovnitř nejdeme, protože máme už zpoždění a už to v klášterech známe a rychle pokračujeme dolů. Máme trochu problémy, protože řeky jsou rozvodněné a tak brodění džípem je taky dobrodružné. Nikde jsme nezapadli, tak je to v pohodě. Oběd kuře a nudle a pár kontrol a měli jsme štěstí, málem do nás vlítl náklaďák, ale dobře to dopadlo. Je pozdě večer a pomalu přijíždíme do Lhasy. Teplo a krásná hvězdná noc.Děkuji za všechno všem nahoře, kteří stáli nade mnou a konečně sprcha a postel.
Odpočinkový den je neděle a prší. Navštěvuji tibetskou slavnost v místním amfiteátru. Velké množství souborů a krojů byl fascinující zážitek. Odpoledne mám setkání z Dawou, mým průvodcem. Jdeme pod Potalu roztočit mlýnky a pak do nepálské restaurace na kus jídla. Den končí jak začal deštěm a zítra už letím do Pekingu.
Ještě ráno nakoupím pár CD a poslední procházka po uličkách Lhasy. Spolu s Dawou jedeme k cestovní kanceláři, odkud vyjíždí autobus na letiště, které je vzdálené asi 100km od Gongkharu.
Vlastně to je přejezd do druhého údolí přes hřeben, který je propojen tunelem. Loučím se s mým průvodcem, který mně provázel po dobu mého pobytu v Tibetu a pomohl mě porozumět životu tohoto nám vzdáleného národa. Letadlo má z Pekingu zpoždění pro technickou závadu. Letadlo neplánovaně přistává v Gussu, kde musíme přestoupit do druhého letadla. Celý let se protahuje a tak až hodinu po půlnoci šťastně přistáváme v Pekingu.
Podle zkušeností hledám státního, žlutého taxíka, který mě doveze rychle k hotelu a hlavně do postele.
Tradiční čínská snídaně. Časově mě to vychází a mám ještě dva dny
na prohlídku Pekingu. Musím zjistit autobusy do Badalingu, tam kde stojí Velká čínská zeď. Konečně se mi daří zjistit informace o cestě a tak navštěvuji největší obchodní dům ve městě. Opečená kuřecí křídla na pikantní omáčce a pivo. Ještě jeden den v Číně a odlet domů, tak toho musím ještě využít.
Vstávám v pět hodin a ještě za ranního kuropění vyrážím na poslední výpravu. Konečně nacházím zastávku autobusů č.5. Ptám se na Badaling a přikyvují, že ano.Autobus přijíždí na předměstí k velké křižovatce a tady všichni vystupují a přestupují na 245, který nás odváží ven po dálnici z Pekingu. Konečně stoupáme do hor, kde svítí slunce a není smog. Po 75 km jsme u cíle. Autobusy vysypou turisty u brány kde jsou pokladny. Používám severní cestu a vmísím se do davu Číňanů, kteří se pohybují tímto směrem.Pokud jdeme po cestě na hradbách, tak to jde, ale jakmile se dostanete do strážní věže, kde projde jen jeden člověk, tak to jde velmi pomalu.
Číňané jsou ukáznění, tak se v klidu a bez nervozity přemísťuje. Jsem asi jediný cizinec, který se teď tady vyskytuje.Jsem mnohokrát požádán, jestli se semnou mohou vyfotit.
Zeď je poutní místo všech, od nemluvňat až po starce. Po dvou hodinách dosahuji nejvyšší bod zdi a dostávám diplom za její ztečení. Velká čínská zeď je dlouhá několik tisíc kilometrů a nikdo ještě neví její skutečnou délku. Byla postavena z důvodů obrany státu před nepřáteli. Táhne se od Žlutého moře až po průsmyk Jiayuguan v poušti Gobi. Začala se stavět v pátém století před našim letopočtem.Nejnavštěvovanější, ale také nově zrestaurovaná je u Badalingu, asi 73 kilometrů od Pekingu. Sedm metrů vysoká, sedm metrů silná s 25 000 strážními věžemi patří k sedmi divům světa.Pomalu se vydávám na zpáteční cestu k autobusu. Jezdí pořád a už není problém se vrátit v pohodě k metru. Poslední večer věnuji nákupu suvenýrů a balení. Ještě jednou navštěvuji místní občerstvení a utrácím zbylé juany. Letadlo mi odlétá zítra ve 12 hodin do Moskvy a po několika dalších hodinách čekání ze Šeremetěva do Prahy.
Závěrečná rekapitulace:
Čína a Tibet patří k zemím s rozdílnou kulturou, tady jde spíše o politický vliv v daných zemích a jeho působení. Čína je dynamicky se rozvíjející zemí s mohutnou zásobárnou lidského potencionálu a průmyslovou výrobou a s tím musí každý počítat. Tibet je jen „střechou světa“ je mu třeba pomoci. Nová železnice, armáda, továrny, průmysl a hlavně čínská satelitní sídliště působí kontraproduktivně na Tibeťany.
Číňané vytlačují Tibeťany ze všech forem lidské činnosti. Asimilace původního obyvatelstva probíhá plíživě a nepřetržitě. Budoucnost Tibetu není vůbec růžová a těžko někdo pomůže přemoci hegemonnii Číny. Dokladem byly Olympijské hry v Pekingu, navenek jen řeči o svobodě, ale v důsledku šlo světu ukázat jen a jen megalomanskou show.
Náhledy fotografií ze složky Expedice Čína-Tibet 2007
