Atlas 2001
28. 8. 2012
Dobrodružství v Africe
Expedice „ Atlas 2001“ startuje
Cílem expedice je navštívit severozápadní oblast Afriky. Majestátní horské masivy Rifu, Středního a Velkého Atlasu, poušť na jihu země - to vše vytváří obraz krajiny plné kontrastů. To je Maroko.
Maroko svou rozlohou polkne Německo, Itálii a Švýcarsko dohromady. Najdeme zde různé krajinné formy. Hluboko na jihu se nachází datlové oázy vedle písečných dun a kamenité pouště ( Hamada). Kolem pobřeží Středozemního moře se táhne pohoří Rif, s nádhernými cedrovými lesy.
Jižně se rozprostírá v délce 700 km pohoří Velký Atlas s horou Toubkal ( 4167 m ) nejvyšší v severní Africe. Celý masiv hor zakončuje sopečný Antiatlas.
Výpravu čeká velmi rozdílné podnebí a teploty. Moře a subtropický ráz krajiny a na opačné straně kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Rozdíl může být více jak 40 C. Vysoké hory a liduprázdná poušť se stometrovými dunami.
Kromě navštívení přírodních krás, jako je soutěska Todra a Erg Chebbi, jde i o sportovní výkon, zdolání Toubkalu 4167 m. Nesmíme zapomenout také na stavební památky Maroka. Překrásná je stará Kazba u Boumaine ( obranná stavba ), známá z mnoha historických filmů, nebo Velká mešita Hassana II. V Casablance. Dobrodružné je i navštívení súgu (orientální trh). Nejjižnějším bodem trasy expedice je město Guelmim. Zde začíná říše „ modrých mužů“. Do šedesátých let provozovaly saharské kmeny karavanní obchod až s černou Afrikou. Moderní doprava přinutila převážnou část těchto kočovníků, aby se usadili. V programu výpravy je i návštěva velbloudího trhu a vyjížďka na velbloudech do pouště.
Příprava expedice trvala necelý rok. Od mapové části až po výběr účastníků. Nezanedbatelná je účast sponzorů a technická výbava výpravy. Na zdravotní stav členů expedice bude dohlížet lékař. Novinkou bude satelitní navigace. Počítač spolu s GPS a anténou budou řídit kroky expedice po její celou trasu. Odchylka od ideálního kurzu je asi deset metrů. Do startu výpravy zbývá už jen několik hodin.
Žhnoucí slunce, vyprahlá nekonečná písečná poušť, karavany velbloudů pomalu se pohybující nedozírnými dálavami. Černě oděný Tuareg cválající na bílém koni k osamělé oáze. Tak si asi každý z nás představuje Saharu, z filmů a četby. Romantika, dobrodružství, hazard nebo jen lidská zvědavost, jak to tam vůbec vypadá? Odvaha i štěstí, které musí doprovázet každou výpravu do neznámých dalekých krajů.
Je pátek 3. srpna 2001. Šest členů expedice Atlas 2001 se schází, aby dokončilo poslední přípravy k odjezdu. Ještě malý nákup a pak kontrola, jestli je všechno naloženo a můžeme vyjet. Co nás čeká? Ujet asi deset tisíc kilometrů přes Německo, Francii, Španělsko Gibraltar. Podle plánu se na africký břeh máme dostat v pondělí ráno. Trajektem přes průliv do španělské Ceuty, enklávy na marockém území a odtud jihovýchodně přes pohoří Rif do města Ketama. Odbočkou na jih do Tazy. Návštěva města Fez a další cesta směrem na jih k písečné poušti Erg Chebbi. Odtud údolím Todra a soutěskou Dales do Marrakeche. Tady jsme už v centru Velkého Atlasu.
Zdolání Jebel Toubkalu, hory vysoké 4167 metrů, je jedním z cílů výpravy. Stále jedeme na jih. Pohoří Antiatlas a poslední jižní výspou se má stát město Guelemim. Odtud jedeme přímo k Atlantskému oceánu.. Severním směrem po pobřeží přes Casablanku, Rabat a Tanger zpět na Gibraltar a západní Evropou domů. To je plán cesty. Do jaké míry se splní, rozhodnou příští dny.
CESTA ZAČÍNÁ
Za Brnem nás stíhá silná bouřka. Není na krok vidět, tak raději zastavujeme na odpočívadle. Máme mírné zpoždění. Na hranicích v Rozvadově jsme po půlnoci. Na otázku celníků kam jedeme , odpovídáme – do Afriky. Nevěřícně kroutí hlavami. Navigace přes GPS a notebook se osvědčuje. Satelitní přijímač zjistí polohu vozidla, předá tato informace do programu počítače a ten ukáže na mapě přesnou polohu i rychlost. Pokud je předem znázorněna trasa jízdy, tak i nechtěné odbočení z kurzu. Tento pomocník se ještě velmi osvědčí v průběhu cesty.
Německé a francouzské dálnice projíždíme bezpečně, i když provoz je značně silný. Cestou k Marseille se kolem nás po železnici mihne rychlovlak TGV.Rychlost určitě přes 200 kilometrů. Večer přejíždíme hranice do Španělska. Ve Francii a Španělsku se platí na dálnicích mýtné. Kolem půlnoci bloudíme Barcelonou. Podaří se nám sjet z okruhové dálnice. Po zjištění kde jsme, se nám daří dostat se na dálnici kolem pobřeží na Valencii. Je ráno a před námi je Valencie. Příroda kolem nás se mění. Kaktusy, opuncie, palmy. Klima je středomořské. Začíná mírně pršet.
Do Gibraltaru zbývá 600 kilometrů. Z Přerova celkem 3121 kilometrů. Je večer a hledáme tábořiště nebo kemp. Od pátku jedeme nonstop. Střídají se tři řidiči, ale únava je znát. Časově to vychází a tak je potřeba si odpočinout. Nacházíme kemp, ale je jen pro nudisty a velmi drahý. Pokračujeme a nacházíme pláž, na které by se dalo přenocovat. Rychlá večeře. Špagety a omáčka. Je noc a ještě se musíme podívat pro jistotu na zadní kolo. Při jízdě krásně pískalo. Ložisko je v pořádku, tak jen pročistit brzdové obložení. Uléháme na pláž. Měsíc krásně svítí a moře je jako rybník.
Co nám přinesou další dny? Druhý den dopoledne přejíždíme Algecirasu. Tady se nalodíme do Afriky. Zjišťujeme ceny trajektů a jedeme se podívat na Gibraltarskou skálu. Aut je tu hodně a tak parkujeme před základnou, na britské území se dá dostat bez víza. Cesta do vnitřního města vede přes letištní přistávací plochu. Od moře právě přistává letadlo, tak „ anglický bobík“ uzavře přechod a za chvíli letadlo profičí kolem nás. Výstup na skálu známou svými obyvateli – opicemi, je rychlý. Opice jsou velice drzé, a tak je potřeba všechno hlídat. Pěkná vyhlídka je na průliv a africký břeh. Ještě prohlédneme kasematy a uděláme pár snímků. Od pevniny se ženou mraky a za chvíli je skála neviditelná.
Vracíme se do přístavu. Vyřizujeme přepravu do Ceuty, španělské državy na africkém pobřeží. Bez problému se naloďujeme na ferri ( trajekt ). Jeho břicho spolkne velké množství aut i lidí. Mezi pasažéry je vidět mnoho Arabů vracejících se do Maroka z Francie.
Trajekt zvyšuje rychlost a blíží se k africkým břehům. Cestu nás doprovázejí delfíni. Maják při vjezdu do přístavu znamená už černý kontinent. Rychle z klimatizované paluby do auta a ven už sjíždíme. Hledáme výjezd z města směrem na marocké hranice. Silnicí po pobřeží se dostáváme k španělské celnici. Jsme rychle odbaveni a přejíždíme ne marockou stranu. Najednou nás zastavuje omšelý chasník v turbanu a šermuje před námi jakýmsi papírem a chce bakšiš. Dokonce chce naše iniciály. Rychle odjíždíme k celnici. Marocký policista nás nasměruje do jakési pomyslné lajny. Přichází pravý Arab a nabízí nám k vyplnění nějaké formuláře. Vyplňujeme a rychle s pasy k jednomu z mnoha okýnek, která jsou otevřená. Tak a teď to začíná. Úředník vůbec nespěchá. Na slunci je jak ve výhni, hodinky si posunujeme o dvě hodiny dozadu. Tato zastávka trvá přes hodinu. Nikde žádný spěch, ale to si během expedice zvykneme. Konečně máme razítka v pasech a můžeme se přesunout dál. Přichází celník a namátkou prohledává naše zavazadla. Umoudří se po obdržení pár suvenýrů. Ještě v místní směnárně vyměňujeme marky za dirhamy. Tak a můžeme jet.
Sháníme nějaký nocleh. Na pláži se nedá spát kvůli dost velkému nepořádku a rozbitým sklenicím. Kemp na který narážíme je z těch laciných, ale také bez služeb. Co mají všechny kempy? Modlitebny. Jednoduchá z rákosu postavená chýše, uprostřed koberec položený k východu. Každý muslim se musí pomodlit k Aláhovi za den pětkrát. Před tím musí provést očistu. V kempu ani nestavíme stany. Po večeři zajdeme na marocký čaj. Je to zelený horký čaj s mátou a hodně slazený. Náš nejmladší člen výpravy Martin jde v kempu kde nocujeme ,umýt nádobí. U dřezu s vodou perou a umývají nádobí muslimské ženy. Pochopitelně se chce přidat. Potáže se s nepochopením. Jak ty ho ženou pryč, ani se nestačí divit.
Před námi je Tetouan. Trochu větší město na začátku naší poutě Afrikou. Zastavujeme na pár hodin a jdeme si prohlédnout Medínu ( starou část města ). Beru kameru a foťák a procházím branou. Úzké uličky a všude se něco prodává. Od ryb až po koření, od šatů až po šperky. Nedůvěřivost prolamují suvenýry. Každý chce být natočen, každý ukazuje a nabízí své zboží. Dostávám pozvání do zdejšího muzea. Koberce, stříbrné a zlaté konvice, množství šperků. Dřevěné a ze slonoviny zhotovené jehlice i zbraně ze stříbra. Některé exponáty skutečně velmi staré. Procházkou se dostávám na náměstí, neobyčejný ruch, množství lidí a aut. Mám štěstí. Dnešní den je tam sám Hasan III. Vypadá dost mladě. Ochranka mi chce brát kameru a vyjmout kazetu. Mají naspěch, tak se moc nedohadují, stejně si nerozumíme. Nesmí se natáčet. Král projíždí v limuzíně a za ním generálové, každý v samostatném autě. Na první pohled je v Maroku dost policistů a vojáků.
Odpoledne vyrážíme k pohoří Rif. Cestou navštěvujeme krásné město Chefchaouen. Je přitisklé k hradbě hor. Na arabské poměry velice čisté a výstavné. Chefchaouen je pozoruhodný uličkami, které mají světle modrou barvu. Chci natočit jednoho starce u jeho obchodu. Protestuje. Najednou z ničeho nic přestane běžet kamera, asi úřaduje Alláh. Dosud se mi nestalo, aby se v kazetě při normálním natáčení zamotal film.
Vjíždíme do hor. Na jejich svazích se pěstuje indické konopí. Stavíme u horského pramene a doplňujeme zásoby vody. Hned přichází domorodci a nabízí v cihlách surovou marihuanu. Na některých je znát, že jsou pod drogami. Ještě si prohlížíme fíkovník. Tyto plody známe už suché. Tady jsou na stromech a zelené, mají tvar malých hrušek. Oloupe se horní kůra a pak už chutnají jako doma. Cestou pohořím jsou nám na každém kroku nabízeny drogy. Dokonce nás pronásleduje místní mafie. Blokuje nám cestu, musíme zastavit. ;Její boss nám nabízí návštěvu jeho latifundie na zpracování drog. Nabízí i nocleh a večeři. S díky odmítáme a snažíme se jet dál. Konečně nám jejich mercedes uvolňuje cestu. To byla fuška.
Přijíždíme na vrchol hřebenu. Zde je příhodné místo na kemp. Borový les ve výšce 1200 metrů. Je vlahý večer a noc zrovna tak.
Vstáváme dost brzy. Tady se začíná rozednívat před šestou hodinou. Je to později než u nás, a to ještě dvě hodiny pozadu. Cíl dnešního dne je pohoří Jbel Tazzeka. Cestou se nám podaří nafilmovat malé tornádo. Větrný vír, který je vysoký asi padesát metrů a má bílou barvu, mění rychle směr a nakonec zaniká. Velmi zajímavý přírodní úkaz.
Zastavujeme se ještě v Taze,městě obehnaném mohutnými hradbami, těsně před pohořím. Hodina volna na prohlídku, ale uplyne ještě další půlhodina, kdy už tu Martin a Pavel měli být. Čekáme ještě hodinu. Nikdy nevíme co se může stát. Teplota dosahuje ke 40 stupňům C. Zatím nás jeden Arab zve do svého domu na čaj. Kostrbatá konverzace, ale domlouváme se. Byl v Praze, v Rusku, několik let sloužil ve francouzské armádě. Provází nás svým domem. Je vybaven velmi skromně. Pár skříní a truhlic, vše podle muslimského vzoru. Už je to víc než dvě hodiny, co měli hoši přijít. Připravuji krizový scénář. Najednou se objevují. Zabloudili v Medíně.
Startujeme a serpentinami nad městem jedeme zhlédnout největší jeskyni v severní Africe. Dostáváme průvodce a plánky trasy. Bereme baterky a sestupujeme obrovským dómem dolů.Napočítáme asi 350 schodů. Ještě po úzkých schodech a jsme dole. Najednou Martin uklouzne a padá kolenem na schod. Nemůže vstát. O hranu si ještě způsobil tržné zranění. Dál nemůžeme pokračovat. Syká bolestí, ale drží se statečně. Pomáhají mu všichni a tak pomalu stoupáme na povrch. Koleno je oteklé, bude to asi fraktura. Ránu si sám ošetřuje a šije. Vždyť je našim lékařem. Balíme věci a rychle se vracíme do Tazy. Po menším hledání nacházíme místní nemocnici. Hlavně je potřeba zraněné koleno zrentgenovat. Diagnóza – zlomenina. S tím se nedá pokračovat. Ještě tu noc zařizujeme potřebné formality k převozu do republiky.
Naše neplánovaná zastávka bude asi pár dní. Stav zdravotnických zařízení tady, se nedá srovnat s našimi. Bude lepší, když bude ošetřen v republice. Jsme vybaveni potřebným zdravotnickým materiálem, ale jen na první pomoc. Dramatický den končíme pomalu až ráno. Auto a my spíme v areálu nemocnice. Formality přes pojišťovnu se vyřizují pomalu, odjezd je určen na pátek. Sanitkou na pobřeží a odtud letadlem do republiky. Pokoj s pacientem sdílí i jeden člen expedice. Volný čas využíváme k opravě auta. Jedeme s průvodcem podívat se do hor. Nálada je na bodu mrazu, nějak se nám smůla lepí na paty.
Zítra si uděláme celodenní výlet. Přes Féz a Meknéz navštívíme Volubilis, kde jsou největší římské vykopávky v Africe. Toto sídliště je na seznamu UNESCO.Vskutku monumentální stavby. Od vznešených bran, ulic, vodovodů to bývalo vznešené město ve vyprahlé planině. Zaniklo ne válkou, ale nedostatkem vody, protože lesy se vykácely na topení. Vracíme se nazpátek. Pro Martina přijíždí sanitka. Loučíme se a přejeme Martinovi bezproblémový návrat domů. Teď nás bude už jen pět.
Ráno startujeme a hned další problém. Alternátor nedobíjí. Máme před sebou poušť, tak musíme do servisu. Po prohlídce zjišťujeme, že je vadné ložisko. Je už poledne.Z tohoto města snad nevyjedeme. Časová ztráta činí už tři dny.
Konečně opraveno a můžeme vyjet směrem na Fez. Islámský středověk, úzké uličky, pronikavá směsice vůní od prodavačů koření až po řemeslnické dílny. Chceme navštívit proslulé dílny koželuhů. Po delším hledání je nacházíme. Mladící brodící se v barvách máchají kůže. Vůně tu opravdu není. Pracují tady i děti. Při tak vysokých teplotách jsou procházky Medínou jen pro otrlé. Různé cestovatelské příručky hlásají, že je to zážitek, tak nevím. Nádherná podívaná je ale na královský palác. Pozlacené portály, minaret, mešity. Zahrady jsou jak z pohádky Tisíce a jedné noci. Úchvatná podívaná se naskýtá v noci. Skutečnost (barvy a vůně ) předčí i ty filmy, které jsme z Afriky viděli. Problémy nám dělá parkování. I když to není parkoviště, vždy se najde chytrák, který chce peníze za hlídání. Jsme už teď ofrklí, voláme hned mobilem policii. Zabírá to dobře. Jeden si před nás dokonce lehá. Couvneme a odjedeme.Tak. Můžeš tam ležet třeba do rána.
Pokračujeme Středním Atlasem. Projíždíme horským střediskem Irčane, které nechal postavit král pro zimní sporty. Je zde hodně vleků jako v Alpách a také to tu vypadá evropsky. Domy, čistota, všechno se zalévá. Tak tady lyžuje horních deset tisíc. Inu také Afrika. Dnes bude tábor v horách v přítomnosti oslů, kteří tady nocují. Ráno nás probouzí hekání, kejhání. Slyšel jsem hodně, ale když začne celé stádo, tak se mi ježí vlasy na hlavě. Ještě,že jsou rychle pryč.
Sjíždíme z hor a krajina se mění v pahorkatinu. Najednou Karel zastavuje a ukazuje na strom. Hejno koz se pase na stromě. Dokonce se některé ještě houpají na větvích. Mají asi radost. K večeru dojíždíme do Er Rachidia. Máme adresu jednoho českého učitele,který v Er Rachidiu učí. Po delším hledání jeho dům nacházíme., ale není doma. Musíme nocleh hledat jinde. Nabízí se nám jeden muslim, že můžeme jít k němu. Spíme venku jen tak, protože přítomnost pouště je znát.
Ráno brzy vstáváme a vydáváme se do pouště. Do Erg Schebbi je asi 60 kilometrů. Projíždíme hamanou, což je kamenitá poušť kolem oázy a vjíždíme na pískovou cestu, spíše pár vyjetých kolejí od kol aut. V dáli jsou již vidět písečné duny, jsme na místě. Osamělá kazba a velbloudi. Jdeme se podívat do dun, pokouším se zdolat asi tak 60 metrů vysokou. Čím víc se snažím lézt nahoru, tím víc sklouzávám dolů. Po velkém úsilí dosahuji té proklaté homole. Takhle jsem seděl na mnoha kopcích od Sibiře až po skalisté hory, teď tedy v Africe. Tady teprve začne člověk přemýšlet o světě. Co jsou proti přírodě naše malicherné starosti. Dost přemítání, musím zpátky. Jak ale z toho kopce dolů? Na začátku jedu po nohách, potom padám a po břichu sjedu dolů. Kolem hlavy mi profičí chlupatý pavouk, asi to také zkouší. Zvedám se a jako pes se otřepu. Musím se ještě zastavit u velbloudů. Jeden se mi docela líbí, vypadá poměrně inteligentně. Strkám mu před nos kameru. Koulí očima. Najednou prskne a jsem celý oplivaný smrdutými slinami. Příště si dám na koráby pouště větší pozor.
Máme pouště už dost. Nasedáme do auta a jedeme dál. Najednou se objevuje černý mrak. Vítr sílí. Blíží se písečná bouře. Všechno uzavíráme a zastavujeme. Jemný pudr se dostává všude, dokonce na přístrojové desce je přesyp. Máme roušky přes ústa ale přesto se dusíme. Po půl hodině s začíná vyjasňovat. Nikde není cesta, všude jen samý písek. Teď pomůže GPS a buzola. Směr máme. Po pár kilometrech se nám daří najít asfaltku a vydat se směrem k soutěsce Todra. Míjíme ještě artézskou studni. Proud vody vytékající z pouště. Jaký kontrast. Večerní slunce a zatím nejkrásnější oáza, fantazie barev ve skutečnosti. Zastavují nás místní domorodci a nabízejí turbany. Uvazují je na naše hlavy a smlouvají o ceně. Dohodneme se s podmínkou, že nás je naučí vázat. Za oázou vjíždíme do soutěsky. Šířka jen deset metrů a výška 300 metrů. Velmi impozantní pohled.Je už večer a tak hledáme tábořiště na konci soutěsky. Pár palem, skalní stěny a hvězdné nebe – zážitek na který se nezapomíná. Zítra navštívíme soutěsku Dadés. Je zajímavá velkým množstvím ksour ( opevněné hliněné vesnice v oázách s hradbami až pět metrů vysokými ) a kaseb ( obranné stavby – vojenské nebo soukromé domy).
Nádherná podívaná. Bizardní lávové útvary, které stékají do údolí a na některých vystavěná Kazba. Vše ještě dokresluje purpurová barva a slunce. Tady to nemá chybu. Silnice šplhá v serpentinách do hor. Jsme očarováni. Opouštíme přírodní pohádku a míříme k městu Ouarzazate. Zastavujeme v Ben Moro, což je kazba přestavěná na hotel. Jeho spolumajitelka, blonďatá Portugalka nás hotelem provází. Stavba je jen z hlíny a vypadá dost dobře. Vybavení v arabském stylu. Prostě romantika v poušti. Neumím si život v této pustině představit, ač by to byl nejlepší hotel. Děkujeme hezké průvodkyni a v horku 40°C pokračujeme v putování. Krajina je velmi neutěšená, samé kamení a mírné kopce. Cesta vede do jednoho z údolí v této nehostinné krajině.
Ben Benhaddou, opevněná vesnice, skládající se z několika krabicově uspořádaných kazb, patří k oblíbeným místům filmařů. Natáčelo se tady několik velkofilmů, mimo jiné Sodoma a Gomora. Opuštěné obytné hrady působí skutečně jako scénické dekorace. Vydáváme se na prohlídku. Chci si natočit pěkný záběr a tak se vydávám sám na průzkum. Potkávám muslima, který mi nabízí něco v pytli a nedá se odbýt. Jde za mnou hezkou chvíli.. Už mě to štve, tak ukážu na ten měch. Pořád něco drmolí a ukazuje poslední dva viklající se zuby. Obsah najednou vysypává přede mne. U nohou se mi náhle svíjí klubko hadů. Od zmije růžkaté přes další hadí havěť až po několik kober. Jedna kobra se dokonce vztyčí a blýská po mně tmavýma očima. Přiznávám, že tohle jsem nečekal. Mám u boku puštěnou kameru, Arab pořád něco drmolí. Chce po mně bakšiš. Má mě v pasti. Ty potvory se mi motají okolo nohou. Dvě kobry se komíhají a hledí na mně.jakoby mě už dostaly. Dostávám nápad. Rychle odskočit na stranu. Jsem sice ztuhlý, ale snad ten záměr provedu. Teď. Hadi i ten Arab ztuhnou a já si oddychnu. Jsem mimo. Začnu strašně nadávat a láteřit. Ten muslemín sesbírá hady a bez hlesu se vypaří. To byl teda zážitek. Konečně se dostávám k natáčení. Pěkné záběry jako ve filmu.
Po prachové pistě se vydáváme dál do průsmyku Taddert. Konečně jsme v sedle ve výšce 2120 metrů. U cesty nacházíme pramen čisté studené vody. Na Afriku zázrak. Tady budeme spát. Špagety a polévka a pak spánek pod nádherným hvězdným nebem. To byl zase den.
Tato cesta je opravdu riskantní a pro otrlé. Sjíždíme z Atlasu. Velké množství zatáček bez svodidel a dole vždy velká díra. Vraky aut dokazují, že je tady někdy příliš horko. Oddychneme si až na rovině před Marákešem. Město zvané „ Červená perla“ podle červených hradeb. Dáváme si rozchod na prohlídku. Jdu si vyměnit peníze. Nacházím banku a stavím se do fronty za dva Araby, kteří třímají v rukou velké igelitové pytle. Začínají vybalovat jejich obsah. Najednou je přepážka i s pokladním zavalena stohy bankovek. Nevím, ale bude tu asi pár milionů. Přepočítávání trvá snad hodinu. Konečně si dávají igelitky pod kaftany a opouštějí banku. Dočkávám se i já a beru svých pár dirhamů. Jiná země, jiný mrav.Konečně je tady také internet, tak se posílají zprávy domů. Slibovaná roaming Z Česka tady nejde. Služby nefungují. Krásná almohadská mešita Koutoubia, paláce el Badi a nakonec náměstí Jamaa el Fna. Za tu krátkou dobu se nedá všechno stihnout a vidět. Neradi večer město opouštíme. Tlačí nás čas kvůli ztrátě, kterou máme. Večer vjíždíme do Imlilu. Městečko před branami Velkého Atlasu. Cestou fotografujeme smetiště. Proč? Několik pošlých psů. Všechno bojová plemena, jak se u nás říká. Proč tam byli, se asi už nedovíme. Nocleh nacházíme na střeše jedné ubytovny. Zítra nás bude čekat výstup na nejvyšší horu severní Afriky. Ráno nás budí svým zpěvem muezzin. Balíme a vydáváme se na dvoudenní výstup na Jebel Toubkalu vysokého 4167 metrů. Celkem 24 kilometrů s převýšením 3600 metrů.
Stezka šplhá po úbočích hor stále vzhůru. Cestou potkáváme mezky, kteří vynášejí majetnějším turistům bagáž. Ve 14 hodin dorážíme do cíle dnešního výstupu – Refuge Neltner ve výšce 3207 metrů. Nádherné údolí s pramenem studené vody. Vedle nás stnují Keňané. Večer pak při bubnech tančí. Nádherná podívaná a rytmická hudba černého kontinentu při západu slunce. Rytmus se zrychluje s přibývající temnotou. Nevadí, že už velká zima. Asi jako jediní spíme pod širákem. Teplota v noci klesá na bod mrazu. Někteří z nás mají slabší spacáky, a tak do rána klepou kosu. Pomůže akorát slunce. Snídaně vločky a polévka. Dnes to bude vrchol a ještě návrat do Imlilu.
Stoupáme sutí a skalami k vrcholu. Od čtyř tisíc metrů máme problémy s dýcháním. Přestávky jsou častější, ale to jsme již na vrcholu. Nádherný výhled po okolních horách. Přicházejí další turisté. Mají i nosiče jídla. Pár vrcholových snímků a jdeme, spíš pádíme dolů. Za krátký čas jsme tam, odkud jsme ráno vyšli. Trochu jídla a pokračujeme v sestupu. Večer doklopýtáme do naší ubytovny, máme toho opravdu dost. Podařilost. Za dva dny jsme to stihli. Večerní marocký čaj a studená sprcha dělají divy. Jaký bude zítřek? Necháme se překvapit. Alláh to zařídí.
Ranní budíček, nemusíme mít hodinky. Muezzin nás vzbudí. Opouštíme Atlas. Náš dnešní cíl je město Taroudannt. Test pro řidiče, tak lze nazvat adrenalinovou silnici z Velkého Atlasu do nížiny. Její parametry? Úzká, bez svodidel,písek na krajnici, sesuté části cesty, padající kamení, serpentiny klikatící se do hlubokých údolí. Šťastně se dostáváme dolů, i když podle vraků aut jiní to štěstí neměli.
Prohlídka městských hradeb, které jsou skutečně nádherné a zachovalé, nás zavádí do pohádek. Opouštíme město, před námi se v dáli objevuje Antiatlas. Než ovšem dojedeme k horám, tak nás překvapí písečná bouře. Z písku se dělají na silnici přesypy. Jízda je velmi riskantní, když auto vletí do hromady písku. Konečně se blížíme k horám, vítr se utišuje. Vyjíždíme na náhorní plošinu. Úžasné pitoreskní tvary skal budí při západu slunce dojem nádhery světa. Množství kaktusů a sukulentů i stromů - to je zdejší příroda.Skutečně úchvatné náměty pro malíře. Napoleonův klobouk, tak se jmenuje skalní útvar u města Tafraoute. Tyčí se uprostřed palmových hájů, svým tvarem snad připomíná slavný klobouk,ale nevím, z které strany. Dokola jsou podobné skalnaté útvary. Jeden extravagantní Holanďan si dal práci a pomaloval několik takových balvanů. Kulturu to nepředstavuje. Připadalo mi to jako u nás vlaky, tak tady skály. Jediný rozdíl snad tvoří tuny barev. Opouštíme toto dílo a pádíme k Atlantiku.
Cestou se zastavujeme v Tiznitu, středisku šperkařského umění. Ohromné množství obchůdků a dílniček, kde se vyrábí opravdové skvosty. Tady dostaneme arabské zlaté šperky, ale i originály nebo kopie tradičních berberských šperků. O cenách se dá smlouvat a zboží není drahé. Cigarety nebo alkohol můžete vyměnit za zlato nebo stříbro. Výrobky ze stříbra, drahých kamenů a dřeva jsou skutečně na vysoké úrovni. Pokud někdo pátrá po historických kouscích , tak je tady ve velké směsi obchůdků určitě najde. Trhy jsou tam ve čtvrtek, tak s nákupem čekáme, až se budeme vracet.
Musíme jet, protože máme chuť se už pořádně vykoupat. Konečně jsme u pobřeží, a tak pojedeme až do malého městečka Ifni. Cestou se zastavujeme u malé pláže. Vlny Atlantiku dosahují skoro tří metrů, takže koupání je spíše jen symbolické. Plavat se nedá, byly by problémy. Spodní proud bere plavce na moře. Stojí to ovšem za to. Nechat se opleskávat vlnami je přímo nádherné. Ještě se proběhneme po mokrém písku a znovu do pouště. Cestou nás zastavuje karavana velbloudů přecházející přes silnici. Značka oznamuje, že je tady přechod ne pro lidi, ale pro velbloudy. Večer se zatahuje a na poušti začíná poprchávat.
Je ráno a podle průvodce mají být v nedaleké vesnici teplé prameny. Bazén v orientálním stylu a teplá zelená voda. Vychutnáváme si slasti této koupele.
Dnes navštívíme nejjižnější část naší cesty – oáza Ait Bekkou. Mají tam být stáda dromedárů. Cestou přes Gulemin, kde je každé úterý súk ( trh ) s velbloudy, se dostáváme po poušti k oáze. Jsme zde v nevhodný čas, tak je vše liduprázdné. Prohlížíme si oázu a otáčíme auto nazpátek k domovu. Teď pojedeme pořád na sever a hlavně po pobřeží, písku máme už po krk. Cestou do Agadiru se ještě zastavujeme na stříbrném trhu v Tiznitu. Za poslední dirhamy smlouváme dárky. Máme nakoupeno, tak můžeme vyjet.
Dalším městem na zpáteční cestě je mořské letovisko Essaouira. Tady se vše vymyká arabským zvyklostem. Od plavek až po jídlo, pití a hudbu je evropské. Je zajímavé, že je tady velké množství lidí. Asi jinde si to nemohou dovolit, tak se jezdí vybouřit sem. Taková překvapení jsou v Africe běžná.
Zastavujeme v rybářské hospodě. Na pánvích s olejem se tady dělá všelijaká mořská havěť. Každý dostáváme pět druhů ryb a ktomu salát a jako zákusek placku. Začíná obřad smlouvání. Chtějí 400 dirhamů, vyděrači. Nakonec po dvaceti minutách usmlouváno na 150. Pro příště se na ceně dohodneme předem, ale ani tak to není jisté. Projíždíme kolem fabriky na fosfát. Veškerý černý odpad teče ohromným potrubím do modrého moře. Tady by měli ekologové „ radost „.
Casablanca, toto jméno zná snad každý. Na prohlídku města máme celý den. Láká nás mešita HasanaII. Pojme 103 tisíc věřících. Minaret je vysoký 200 metrů. Tato stavba je dílem francouzského architekta. Na stavbě se podílelo několik desítek tisíc lidí po dobu několika let. Finančně přispělo na 12 milionů lidí. Vstup činí 100 dirhamů ( asi 400 Kč ). Večer vyjíždíme z města a po pár kilometrech hledáme nocleh. V noci sjíždíme z cesty a mezi stromy kempujeme. Jaké bylo ranní překvapení, když jsem ráno třímal v ruce kost. Večer jsme se uvelebili na smetišti. Nevábný pohled. Ještě štěstí, že tam nebyly žádné mršiny. Rychle balíme a jedeme.
Rabat, hlavní město Marockého království. Stavební perlou je Královský palác. Natáčení zakázáno. Používáme lest. Točím z jedoucího auta. Všude je plno vojáků a policistů. Několikrát nás zastavují, ale jsou tolerantní. Máme problémy s výfukem. Místo prohlídky hledáme nějaký servis. Jaké štěstí. Zastavují se u nás dva Arabové a mluví česky. Jsou to studenti z Liberce. Studují v tamní textilní škole. Za jejich pomoci se nám daří všechno opravit, takže můžeme jet dál. Večer navštěvujeme Mausoleum Mohameda V. Čestná stráž pro naši kameru dokonce pózuje. Dominantou města je Tour Hassan. Slunce už zapadá. Ještě jednou úchvatný pohled na už rozsvícené město a nashledanou. Tradičně noční večeře a spát. Zítra opustíme Afriku.
Přes Tager, kde si prohlížíme portugalskou citadelu už se moc nezdržujeme a ujíždíme k Ceutě, kde jsme začali své putování po africkém kontinentu.Přes celnici to jde hladce. Jsme už zvyklí na tempo úředníků. Trajekt má ještě volno, tak se naloďujeme. Lodní zahoukání a opouštíme africké břehy. Ila Iliqá. Na shledanou Afriko.
Jedeme přeplněnou dálnicí z Gibraltaru směrem na valencii. Pro hodinovou zácpu odbočujeme přes Andalusii do Granady. Úzká silnice a množství zatáček.Bílá městečka přilepená na horská úbočí s mnoha kavárničkami a hospůdkami. Najednou před námi bliká žluté světlo. Španělští policisté nás kontrolují. Asi mají hodně času, protože tady nic nejezdí. Ukazují nám směr a srdečně se loučí a přejí šťastnou cestu. Konečně jsme na dálnici. Celkem to teď utíká. Střídáme se v řízení. Projíždíme přes Španělsko v dobrém tempu. Hranice s Francií překračujeme v noci a před Besanconem o půl třetí v noci nám praská zadní pneumatika. Auto lítá ze strany na stranu. Zastavujeme pár centimetrů od svodidel. Štěstí, že za námi nikdo nejede. To už bychom tady nebyli. Děkujeme všem co jsou nahoře, za štěstí. Vidět, jak je vše v rukou osudu a nezbývá nic, než čekat, to jsou strašné setiny minuty, kdy člověku proběhne celý život před očima. Je to zázrak, že se nic nestalo.
Přejíždíme hranice mezi Francií a Německem a přes Norimberk se blížíme k našim hranicím. Aby nebylo všem defektům konec, tak 40 kilometrů před českem nám praskne zadní pneumatika. Všechny byly nové. Karel jede do blízkého města pro novou. Daří se mu sehnat mírně ojetou a s tou bychom se měli dostat až domů. Konečně můžeme jet. Po přejezdu našich hranic máme všichni chuť na pořádný oběd a pivo. Podle místních je u nás dosti teplo, ale nám se zdá celkem příjemně. V Plzni zastavujeme. Hladoví vyrážíme na průzkum restaurací. Hned první a nijak lacinou bereme ztečí. Mají z nás radost, máme ještě písek z pouště v botách a nikdo není oholen, asi musíme vypadat nevábně. Jídlo a Plzeň nás s definitivou přenáší do české reality. V noci přijíždíme do Přerova. Konečně jsme doma po 24 dnech. Celí a zdraví. Moc si teď neuvědomujeme, kolik nám na cestě scházelo, abychom se nevrátili. Stáli při nás všichni svatí.
Z průběhu cest byl natočen tříhodinový záznam a pořízeno několik stovek fotografií.
